Re: O lidech unavených životem…

"Dítě může mít i naprosto iracionální problém, který je pro něj vážný a reálný, ale tím, že ho z pozice matky budu rozmazávat a komplikovaně řešit tomu nepomůžu."

Já souhlasím s tou první částí (že dítě může mít naprosto iracionální problém, ale z jeho pohledu je vážný a reálný), s tou druhou už ne úplně - myslím, že když z toho rodiče vyzařuje jistota, je to dobrý, ale neměla by to být jistota typu "já jsem si jistý sám sebou a ty si vymýšlíš blbosti", myslím, že rodič by měl i ten iracionální problém vzít tak, že když je to důležitý pro jeho dítě, tak nad tím nemůže jen tak mávnout rukou.

Jako kdyby si dítě vymyslelo, že u postele stojí bubák a ono se ho bojí, tak samozřejmě ten rodič ví, že bubáci neexistujou, a měl by to tomu dítěti i říct, ale asi trochu s pochopením pro ten jeho strach a ne stylem "jsi blbej, když věříš na bubáky".

A asi jsou věci, se kterými je těžko hnout - když má třeba někdo pocit, jak tu padlo, že ho "matka odstrčila kvůli práci", tak sice je ten pocit reálný (v tom smyslu, že on to tak opravdu cítí), ale matka nic takového v úmyslu neměla, třeba jako samoživitelka neměla zbytí, nebo případně ona si svou pomyslnou část "povinností" vůči dítěti splnila, ale otec se k plnění nemá (třeba je vytížený v práci), a pro matku by plnění i té jeho části znamenalo, že ona by se musela své práce vzdát a to udělat nechce a ani není důvod, proč by měla (protože ona si svůj "díl" splnila a tím, kdo neplní, je v dané chvíli otec).