Už vím, k čemu je ta plechová krabice

Opravdu něco jako lucernička. Vkládají do toho prý nějaké kahany, tak aby neposkodili vzácný náhrobek.
Byly jsme s holkama dokončit prohlidku sousedního města. Synagoga byla otevřená, průvodce vzdělaný a sdilny. Opravdu velmi autentická stavba s mnoha zachovanymi detaily. V ženské galerii a bývalé škole je instalována výstava.
Když jsme byli v horní části synagogy, ozval se naléhavě zvonek a dovnitř doslova vtrhla skupina asi dvaceti mladých mužů, zjevně chasidu v tradičních oděvech s plnovousem a pejzy. Náhle se nacházeli ve všech poschodich, veselí a hluční, jeden se jen anglicky zeptal, zdali v horní části rabín Šach bydlel (ne, rabín měl dům vedle synagogy). Hlasitě mluvili, prozpevovali si, pak začali v modlitebne hlasitě sborove zpívat. Mnohohlasne. Děti se lekly a chtěly utéct. Zpěv byl nádherný, budovu zcela naplnil, vystacili si s udavanim rytmu klepanim do lavice. Měli velmi syté, zjevně školené hlasy. Spontánně přecházeli z jedné písně do druhé, jak některý z nich zazpíval první slova. Sledovaly jsme je nesměle z ženské galerie, v té chvíli měl i průvodce pocit, že tam nepatří. Já i průvodce jsme litovali, že jsme zpěv nemohli zaznamenat. Netroufala jsem si vytáhnout mobil.
Komentovanou prohlídku modlitebni části jsme tedy ozelely a jenom krátce jsme vešly se šátky na hlavách. Chlapci se ale myslím extra uctivě nechovali, na všechno sahali, odkryvali, otevírali. Vstupné neresili. Jak rychle přišli, tak rychle odtancili, odvedl je jakýsi vedoucí skupinky s megafonem. Zůstala po nich vůně cigaretového kouře a hromada vajglu všude kolem. Nefalšovaný kulturní zážitek.