Re: Jak to bylo s Nohavicou tehdy ve Vídni.

"Jinak ještě k těm ikonám - myslím, že je logický, že pokud někoho považuju za skvělýho člověka a pak se dozvím, že se v něčem zachoval ne tak úplně skvěle, že mu to mám za zlý, ale vlastně mu mám za zlý to, že mi rozboural tu moji bábovičku, kterou jsem si ale postavila sama (pokud on mi tedy svou skvělost a bezúhonnost sám aktivně nevnucoval na všech frontách, což ale asi nebyl tak úplně tento případ)."

Kudlo, přesně, pod to bych se podepsala. Ano, udělali jsme si tehdy v osmdesátkách z Jarka ikonu, harcovali jsme se na jeho koncerty do horoucích prdelí, kopírovali nahrávky z nich a poslouchali tak často, až jsme uměli všechny texty nazpaměť, hltali jsme veškeré náznaky v písničkách... My malí, obyčejní, zbabělí lidičkové. Později se ukázalo, že Jarek je stejný jako my, obyčejný a zbabělý človíček, žádný hrdina. Tak trochu nám tím nastavil zrcadlo. To nás hrozně štve a máme tendenci ho za to zatratit a nenávidět, zlej, zlej, srab a já nevím, co ještě. Rozumím tomu, taky jsem si tím prošla. Ale nějak už mé to přešlo a jeho písničky mám zase ráda. Jsou nádherné, jeho poetika je prostě neopakovatelná.
Třeba: "každý si nese své břímě letními cestami k zimě...". To je přece tak krásný.