Společně vlastním, ale nerozhoduju o ničem

Asi to patří spíš do partnerských vztahů, ale je to k tématu bydlení. Bydlíme s manželem skoro 30 let v domě po jeho rodičích, 20 let bydlela v patře i tchyně, takže jsme i s 2 dětmi bydleli jen dole, dům není moc dobře vymyšlený (60.léta),1 malý dětský pokoj, ložnice a společný obývák s kuchyní. Tchyně není už 4. roky, děti vyrostly a z původních plánů je torzo. Dokud jsme byli mladí, manžel se se mnou radil, ledacos jsme vymysleli i uskutečnili. Potom začal rozhodovat sám o tom, do čeho vrazí peníze, taky se napálil (vícekrát) a jelikož jsem měla obavy, požádala jsem o převedení domu do SJM (dům byl jako zděděný po otci psán na něho). Souhlasil, připadalo mi to fér, když taky přispívám na domácnost a lecos koupím, nehledě na potřeby dětí, které šly většinou z mojí výplaty. Nerozumíme si i v jiných věcech a on nyní rozhoduje úplně o všem, co se týká domu i peněz, které vydělá. Navíc je zedník, takže nedovolí aby se něco dělalo jinak než chce on. Patro tedy rozboural, aby rekonstrukce byla důkladná, udělal částečně jeden apartmán a už tam si prosazoval jen svoje nápady i celkové uspořádání. Líbí se mu drahé napodobeniny trámů, tak je tam má, chce mít osvětlení jako v lunaparku, je tam. Navrhovala jsem šatnu, udělá místo ní komoru na úklid. Cokoli navrhnu, není přijatelné. Původní plány na 2 hezké obytné prostory se rozplývají. Vždy si rozhodoval o svých prioritách (sport, kamarádi) a to dělá i nyní, jen ještě víc to, z čeho má užitek jen on a ne rodina. Nehnu s ním, pro cizí se může přetrhnout a když mi přímo nekáže, jaké mám blbé nápady, tak vše svádí na peníze (nejsou) a čas (nemá)a je unavený - jenže já ví, že je to o prioritách, a ty on má jinde. Jen jsem to musela někam napsat, je mi to líto. Těšila jsem se, jak to jednou bude hezky využité, aby se děti měly kam vracet, třeba i s partnery a rodinami, ale asi nebude.