Re: straší sourozenec dávaný za vzor

Moje mladší sestra se narodila v mých téměř devíti, po několika letech, co jsem do rodičů dula, že chci sestřičku (dneska si říkám, že to asi moc příjemné nebylo). Jako miminko byla fajn (vozit v kočárku mě teda nebavilo a dostávala jsem za vzor "sousedovic Marušku, co bratříčka vozí", ale bavilo mě žehlit a skládat plínky), pak byla otřesné zdrhací batole, které jsem musela vyzvedávat ze školky (z jeslí teda vyzvedávali naši) a venku hlídat (v jejích dvou až pěti letech z ní nebylo záhodno spustit oči, během vteřin mířila k neumětelům) - o jaká křivda! Naproti tomu jsem milovala, když jsme spolu stavěly ze všech stavebnic doma, a hodně ráda jsem jí četla.

Chytré jsme obě , ale povahově jsme nebe a dudy, já dobře pasovala do odpovědné role starší sestry, ségra byla vždycky umanutý vzteklý poděs. Ale jednak proto, že jsme od sebe věkově hodně vzdálené (takže ta rozumnost staršího a tak měla v mých očích skutečné oprávnění), jednak proto, že od jejích šesti do deseti jsem já byla na internátě a maminka v sestřiných deseti zemřela, zatímco já nastoupila na VŠ v místě bydliště, jsme prostě spojené pevným poutem.

Hodně mě fascinuje, když se dnes bavíme, jak jiné bylo naše dětství pro ni a pro mne, v mnoha detailech, nejen rodiče se změnili, vzhledem k situaci, ale třeba i otázka sestřenic (nejvíc jsme se stýkaly s dvojčaty staršími než jsem já), prázdnin u babičky, která za mne byla ještě celkem akční a v okolí tehdy bylo hodně fajn holek mého věku, zatímco později byli v okolí věkově příhodní dva fakt pitomí kluci (a moje akční sestra jako malá neměla žádnou trpělivost s lidmi, co jí intelektem nestačili) a babička byla mnohem úzkostnější a opatrnější...