Re: Kolik mužů nesnáší vánoce.

Mandaro,
u mě je to nesnášení Vánoc spíš celkovým vyhořením. V dětství jsem je měla ráda i přes to šílení a hádky, máma strašně nenávidí vaření a tak jsem přípravu večeře od cca 15 skoro převzala sama. A stejně se šílelo. Odpoledne se jelo po hřbitovech a já jsem doma dělala sama večeři, obalovala 20 ks řízků z kapra a smažila na dvou pánvích, připadala jsem si jako Popelka, na ty hřbitovy bych bývala i ráda jela, ale pokud měla být večeře, nedalo se jinak. Ale tohle mě neotrávilo. Otrávily mě až poslední roky, kdy je pořád všechno na mě a rodina se brání i tomu málu, o co ji požádám. A na dceru už taky kašlu - strašně mě naštvala předloni, kdy jsem počítala s její pomocí, slíbila ji a ráno si jenom "skočila" pro betlémské světlo a vrátila se až na večeři, volala jsem jí a záměrně nebrala mobil, měla jsem strach, co se jí stalo, ale jen se chtěla vyhnout závěrečnému úklidu (vaření si stačím). Stromek zdobila těsně před večeří. Loni to samé. A prý, že když kamarádky doma nic nemusí a můžou courat na ŠD po městě až do odpoledne, tak ona taky. S MM prakticky nekomunikujeme. Tak jaké Vánoce.
Dřív jsme to všechno taky táhla sama a nevadilo mi to, například těsně před narozením dcery byly Vánoce v rozkopaném baráku, já už přes břicho neviděla, dopoledne se ještě obkládala koupelna a stihla jsem ten Štedrý večer vykouzlit i tak, včetně úklidu. Pomoc bych i uvítala a i si o ni říkala, máma mi řekla, že to je výjimečná situace a že tak holt co nestačím, nebude, že to musí MM pochopit a nepomohla, nezajímalo ji to, že já bych si ty poslední bezdětné Vánoce třeba i užít chtěla. K nim jsme pozvaní taky nebyli. To mě mrzí třeba dodnes, sestře pak vozila léta po sobě salát i rybu a cukroví dodávala tchyně, zve je na Štěpána na oběd...