Re: Jak chápete Nejsvětější Trojici?

Bůh křesťanů je všemohoucí stvořitel celého světa, všeho viditelného i neviditelného. Jedna z jeho důležitých charakteristik je Otec. Je to Bůh izraelských praotců Abrahama, Izáka a Jákoba-Izraele, Bůh který skrze Mojžíše vyvedl svůj starozákonní lid (Izrael) z egyptského otroctví a skrze Mojžíše mu dal na Sinaji svůj zákon (včetně desatera).

Když lidstvo padlo na počátku Adamovým a Eviným hříchem (neposlušností), tak Bůh v rámci vyjmenovávání řady prokletí (práce v potu, boj o obživu, rození dětí v bolesti), zaslíbil, že Evin potomek rozbije satanu - ďáblu hlavu. Bůh pak ustanovil obětní Bohoslužbu, kde jedním z hlavních prvků bylo obětování zvířat, vč. beránků za hřích, apod. Celé to ukazovalo na "obětního beránka bez vady". Izrael mnohokrát odešel od Hospodina a Bůh k němu posílal řadu proroků, proto je v Bibli řada prorockých knih, vedle knih historických, mudroslovných, dalších příběhů a žalmů - chvalozpěvů. Tito proroci Izrael napomínali, a mluvili v moci Boží - skrze Ducha svatého.

Duch svatý je třetí Boží osoba v pořadí svého velkého působení na zemi, ale v jisté míře sestupoval už za SZ na proroky, kněze, krále, soudce atd. Již ve SZ je vidět jeho zvláštní rys, že je zároveň osobou (mluví, cítí), ale také má prvky síly, energie a je schopen být imanentní - všudypřítomný, jaksi se rozdělit: Vícero Duchů Božích - moudrosti, síly, ...

Proroci ale nepřicházeli pouze napomínat od Boha Izrael, ale pokračovali v pohledu do budoucna v doplňování mozaiky zaslíbení spasitele: Předpověděli místo jeho narození, jak se mu bude říkat, jeho panenské početí, útěk jeho rodiny do exilu do Egypta, Ježíš prakticky zopakoval všechny jejich zázraky, předpověděli jeho utrpení, smrt, pobyt v hrobě, vzkříšení, atd.

V některých místech SZ jsou i jisté náznaky, že Bůh není tak monoteistický, jak by ho Židé rádi viděli, např. již na počátku si Bůh říká množným číslem, s Abrahamem se několikrát zvláštně setkává, např. jako tři poutníci, jindy jak král městečka Pokoje, bez počátku, atd. V některých Davidových žalmech jsou náznaky, že tušil, že někdo stojí mezi ním a Bohem. "Řekl Bůh Pánu mému..."

A pak nastaly Vánoce. V Písmu je psáno, že Ježíš roven otci sestoupil na zem a nelpěl na své rovnosti, ale ponížil se a stal se člověkem. Bůh ho nechal vstoupit na zemi skrze Marii pannu a postaral se, že mu ho neodrovnal Herodes Veliký ještě jako miminko. V Písmu není zachyceno příliš mnoho detailů z pozdějšího dětství, takže nevíme, kdy si Ježíš začal uvědomovat svoje božství, svůj speciální vztah k Otci, ale ve dvanácti v chrámu to již bylo jasné. Tehdy ho ještě farizeové a učitelé zákona zřejmě brali za takovou raritku; mladíček hluboce rozumějící Písmu.

Ale v krátké době po vystoupení proroka a příbuzného Jana Křtitele (jeden kamarád to přeložil Jana Potápníka - křtil lidi ponořením do Jordánu na znak rozchodu s hříchem), začal učit a činit zázraky i Ježíš. Říkal, že mu Židé mají věřit, že v něm přichází Boží království a uzdravoval. Dělal to v Galilei, což pro nás Pražáky je jako by to dělal někde v Jeseníku. Nechci tady vypisovat celé evangelium, ale dělal si nárok na Mesiášskou pozici (pozici pomazaného Božího, poslané k Izraeli, vlastně nejvyšší osoba od Mojžíše a Davida). Boha nazýval svým Otcem a sám sebe Božím synem a Synem člověka (mesiášský titul). Prohlašoval, že byl před věky (dříve než byl Abrahám JÁ JSEM). Navíc tím JÁ JSEM narážel na Boží sebedefinici Mojžíšovi JSEM, KTERÝ JSEM. Učedníci v něm rozpoznali Božího syna. Když stál při vyšetřování před Sanhedrinem ("parlamentem" a nejvyšším soudem Izraele), tak na otázku, zda je Syn Boha opět odpovídá JSEM, a velekněz pro rouhání trhá drahocenné roucho a tím prokazuje, že se Ježíš v jejich očích stavěl rovným Bohu. A na základě toho je vydán k ukřižování (což musel ještě stvrdit římský protektor Pilát). Po ukřižování a vzkříšení se postupně zjevuje v těle několika stům křesťanů (ženami ho doprovázejícími a apoštoly počínaje). Je zachycen moment, kdy Tomáš před ním pokleká a říká Pán můj a Bůh můj. V další části NZ zdůrazňuje, že zemřel za naše hříchy.

Z toho všeho plyne, to co říkají starokřesťanská vyznání: Zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něho bylo všechno stvořeno. ... Byl za nás ukřižován, zemřel a třetího dne byl vzkříšen, vstoupil na nebesa a znovu přijde soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce.

Po jeho odchodu do nebe sestoupil podle Ježíšova slibu na církev Duch svatý (o židovském svátku Letnic) a naplnil apoštoly a ostatní křesťany. A toto pokračuje až dodnes. Duch svatý vstoupí do srdce každého věřícího, který se osobně rozhodl pro Ježíše Krista. A takto vlastně zajišťuje oboustrannou komunikaci s Bohem i Boha k nám. Je každému z věřících osobně přítomný. Zároveň koná od doby prvotní církve dodnes mocné činy (uzdravení, dary ducha, proměňuje charakter věřících).

Takže každá z Božích osob je společné podstaty s Otcem a přitom jsou to tři různé osoby. Slovo osoby v řečtině snad znamenalo "role", trochu jako "osoby a obsazení". (Ale zase se nechci octnout na tenkém ledu modalismu, další staré hereze.)

To čemu věřím je, že Bůh jedná ve třech osobách, ale je to jeden Bůh. A každá má své odlišné charakteristiky. Otec - stvořitel, zákonodárce, Syn - Spasitel - zachránce od hříchu, Duch - činitel, průvodce. Ale do jisté míry platí, že "si to nahoře přeberou", ke komu se člověk modlí.

To jsem se zase rozepsal...