Názory k článku Jak se rodí v Ostravě

já taky byla v šoku z porodu - realita je holt jiná, než v knížkách. A představující se personál? Pohádky...

Nicméně mám zdravé dítě a hodlám se mu věnovat na 100% a ne fňukat, jak to au au bolelo. Se nedivím, že je dítě ve stresu, když matka se pořád ublížená

Abracadabra,
představ si to, jsem mamina a nevím, co je to oddělení šestinedělí (a jsem ráda, že to nevím).

Už to tu zaznělo mnohokrát: proč by si měl někdo nechat líbit neurvalé zacházení jen proto, že někomu jinému nevadí? Proč by měl někdo být spokojený s neprofesionálním zacházením zdravotníků jen proto, že někdo jiný to skousne, nestěžuje si nebo mu to dokonce připadá NORMÁLNÍ???

Zdravím Libika, ozvi se, můro!!! :-))))

proč berete za schazování to, že by se mohla každá žena oholit sama doma nechápu. Co jsem tak hrozného řekla, že jste nabyly dojmu, že tím chci někoho schazovat??? Nikoho jsem tím schodit nechtěla jenom jsem se prostě tak divila, ale nevadí vám náhodou, že tak křečovitě bránite svoje "pravdy" až úplně odmítáte ty "pravdy" ostatních? Každý příspěvek, který né zrovna soucitně spolutrpí s autorkou je napadající, útočící soudící. Spousu věcí opravdu na článku nechápu a prostě bych třeba pochopila, že né každý je schopen nemocniční přístup překousnout, ale to co je v článku popsané mě jako normální reakce nepřijde! Některé situace jsem konkrétně vypsala, opakovat se mi je už nechce, ovšem na ně nikdo nereagoval. Řeší se tady dookola jen nástřih, klystýr, holení. Co tak hrozného na pokálení je? Proč tak toužíš po klystýru? Řeknu to asi tak, pokuď by mi ho nedali a já se úplně po...., bude mi to nepříjemné ale nezhroutím se! Jo kdyby mě někdo holil bylo by mi to taky moc nepříjemné, ale nezhroutím se. Vadilo by mi hodně, kdyby mi vzali dítě, ale proč si myslet, že mu chtějí ublížit? Pokuď už teda Lucka nebyla schopná se bránit u porodu, myslím, že se měla sebrat a o děťátko se informovat a netvrdím, že je správné, že ji personál ty informace nepodal. Bylo to pro Lucku vše určitě nepříjemné, ale trpět a popisovat věci takovou formou, nevím. Snad bych si myslela, že zdravé dítě člověka naplní strašnou sílou a energií, aby to nebral až tak tragicky. Snad jsem nikoho nenapadla.

Terko, to je úplně přesný. Stalo se mi prakticky totéž s tím kojením, a měla jsem totožné pocity.

Opravdu to poslední, co jsem tehdy potřebovala, byly rady typu - vzchop se, máš přece zdravé dítě, soustřeď se na něho (s podtextem - soustředit se na sebe je sobecké). Stejně jako Ty jsem potřebovala hlavně tu empatii, empatii, empatii - když se mi jí dostalo, náhle jsem byla schopná řešit svůj problém racionálně a s takovým nasazením, že se mi ho nakonec podařilo vyřešit (a že to nebyla sranda - plně se rozkojit po 40 dnech, kdo zažil, asi ví, o čem mluvím). Když dá takto rozcitlivělé mamince někdo najevo, že mu záleží i na jejích pocitech, tak jí paradoxně víc pomůže soustředit se na děťátko, než když jí řekne "hysterická náno, nepatlej se ve svých pocitech, ty teď nejsou důležité, soustřeď se na děťátko"

Už se zase opakuju, ale vy všechny, co tu obviňujete Lucii z hysterie, jste možná úplně mimo mísu. Co my víme, jaká je "normálně"? Já normálně nejsem žádná citlivka a zastávám názor, že pomocnou ruku najdu na konci vlastní paže, fňukání se mi protiví, přesto jsem po porodu byla lítostivá a potřebovala jsem někoho, komu bych se mohla vypovídat beze strachu, že se zachová jak slon v porcelánu a řekne mi něco podobně "citlivého", jako tu zaznělo v mnoha příspěvcích. A skutečně jsem nepotřebovala, aby mě někdo utěšoval od rána do večera, stačilo opravdu jen pár milých a empatických slov a hned bylo mnohem líp.

Zuzano, já nevím, tebe tu někdo zesměšňuje, že stojíš o klystýr? Čím tě tu zesměšňujeme?

Jestli klystýr může nebo nemůže způsobit trauma, to netuším, já ho neměla ;o) Ale jinak samozřejmě, že chování personálu u porodu může způsobit trauma. Já sedm týdnů po prvním porodu zcela jistě byla ještě dost vyšinutá. Já vlastně i po půl roce, když jsem jednou seděla v autobuse, který měl výluku a neplánovaně to vzal kolem oné porodnice, tak mne v tu chvíli úplně oblilo horko a v autobuse mě kdosi pustil sednou, neb jsem vypadala na omdlení - a to jsem si myslela, že jsem už psychicky OK. Noční můry z porodu jsem měla ještě po dalších 4 letech v těhotenství, ačkoli jsem mezitím měla další porod, na který vzpomínám velmi ráda a ačkoli jsem po druhém porodu začala být buranskému lékaři vděčna, protože nebýt jeho, nejspíš bych se neodhodlala k porodu podle svých představ a i u dalších porodů bych přistupovala na kompromisy... a to by byla škoda, neb bych se o hodně ochudila :o) (neberte si to nikdo osobně, je to moje zkušenost, můj zážitek, já bych se ochudila... nevím, jak to máte vy ostatní, třeba jinak)