Jak se rodí v Ostravě

Vzpomínky na jediný den strávený v porodnici jsou natolik smutné, že si nejsem jistá, jestli budu s to je vylíčit srozumitelně i pro ty, které se teprve na své mateřství připravují.

Je mi to líto, je mi to ze srdce líto, že jsem se všemi "přáteli", lékaři i rodinou nechala vystrašit natolik, že jsem Stázku držela v bříšku déle, než by bylo pro ni bývalo bezpečné. A snad ne, ale komu chcete věřit? Vlastnímu srdci, které říká: "neboj se, to zvládneš; ona to zvládne!" Nebo rádoby dobrým radám veřejnosti, jejich sýčkování a slovům plným strachu a nevíry. "Těhotenství je patologický stav, porod je operace, komplikace, nebezpečí..."

Nevím, snad kdybych byla v klidu, snad kdybych si ty řeči nepřipouštěla, snad - kdybych byla někým docela jiným? Ale chtějte být v klidu u prvního dítěte, a s mojí povahou. Ačkoliv Patrik stál celou tu dobu statečně při mně, Bůh mu to zaplať. Stál při mně už při rozhodování, zda si miminko necháme: tedy, to zní dost hloupě, bylo to tak, že jsme si ho oba moc přáli, nehledě na to, že v sedmadvaceti jsem se na mateřství cítila být více než zralá a že lékaři nám, resp. Patrikovi, moc nadějí na otěhotnění nedávali. Počali jsme. A bylo to jisté dříve, než jsem si koupila test, dříve, než mi vynechaly měsíčky, dříve, než to potvrdil doktor. Bylo to jisté v den toho milování a bylo jisté - bude to holčička Stázka!

Patrik měl za sebou mnoho operací a hospitalizací v různých městech, kde na něm odborníci zkoušeli svůj um. A tak "díky" oční chorobě, která ho pomalu, jako rakovina, připravovala o zrak, bylo rozhodnutí přivést naše první dítě na svět kdekoliv jinde, než v nemocnici, nabíledni. V průběhu devíti měsíců plných starostí o naše vlastní živobytí (není tak lehké vyjít z manželovy nemocenské, a já jsem ještě studovala), začali jsme se strachovat i o to, aby se u nás miminko mělo, no, jako v bavlnce. A za těch devět měsíců vyslechli jsme si ledacos, od urážek přes výhružky... Zjistili jsme, že jsme blázni, sebevrazi, zabijáci dětí, že se rouháme, pokoušíme osud, štěstí a i Boha, že jsme prostě mimo a draze za to zaplatíme! Zaplatili jsme, jenomže ne fakt, že rodíme doma, určil tak vysokou cenu, nýbrž jediný den strávený v porodnici.

V neděli v noci začaly porodní bolesti. K ránu zesílily do neuvěřitelné intenzity. Nevěřila bych, že taková bolest je možná. Ale říkali jsme si, je to první miminko, dá si na čas. Když byly v pondělí stahy častější než po pěti minutách, zneklidnilo mě to, stoupla mi teplota a mezi stahy jsem usínala neskutečnou únavou. Před polednem jsem byla natolik vyčerpaná, že už mě musel Patrik podpírat. Miminko se neposunulo ani o píď a já jsem byla otevřená pořád jen na čtyři cm. Stres si vybral svoji daň a my jsme byli nuceni odjet do porodnice. Sbaleno jsme měli do pěti minut, bylo pro nás jen nepříjemné, že Patrik jako můj muž nesměl jet se mnou a byla jsem tedy nakonec moc ráda, že stihl dorazit k samotnému porodu. Chudáček, musel si vytrpět stresů víc než já, protože já jsem tou dobou už ztrácela vědomí, jak říká pan Odent, ne nadarmo se říká o těhotných, že jsou v "jiném stavu". Přesto to, co jsem po přijetí do porodnice zažila, bylo natolik otřesné, že přes veškerou únavu a malátnost na to do nejdelší smrti budu vzpomínat s hrůzou a odporem. Fakt, že mě v největších bolestech nechali několikrát vyplňovat nejrůznější formuláře, bych ještě snesla, ostatně s něčím takovým jsme počítali, jakkoliv to ztěžuje soustředění na porod. To, že mě ale napojili na nepohodlné přístroje, které mi svíraly břicho a bolest tak neúměrně zvyšovaly, to už jsem chápala méně. Přinutili mě lehnout si na záda, čím došlo k zacpání dolní duté žíly a nohy mi postupně začínaly odumírat. Manžel ještě nedorazil a mezitím, co jsem se snažila prodýchávat stahy, po mně jedna sestra přes druhou, včetně lékaře, řvaly: "tak nedýchejte!", "netlačte!", "neřvěte tak!", "vždyť to dítě zadusíte", a "ještě si musíte počkat! Teď vyplňujeme dotazník." A pod. Nikdo z těch lidí se neobtěžoval mi představit, podobně jako po pár hodinách na oddělení šestinedělí jsem nikdy nevěděla, jestli mi nadává sestra, porodní asistentka nebo doktor. Byla jsem vyděšená a naprosto zmatená počtem cizích lidí, pro které jsem byla evidentně jen jako kus masa pro řezníka. Díky Bohu Patrik dorazil v rekordním čase. Bylo krátce po poledni. Nicméně jeho argument, že souhlasné prohlášení o jméně dítěte a další náležitosti už máme předem připravené, personál vůbec nezajímal a rozhodně neodradil od toho, aby na mě nechrlili další a další nesmyslné otázky, které jsem vnímala asi jako šumění moře někde v dálce.

Co se dělo dál, to už můj mozek člověka studujícího roky pedagogiku odmítal chápat nadobro. Bylo mi poručeno, abych šla nevím kam a následovala tak nevím koho... Nebylo mi vysvětleno ani co se bude dít, ani kam mě vedou a když jsme se na to ptali osoby, která nás odváděla, v domnění, že se jedná o lékařku - byla to medička, prohodila jen: "Já vlastně ani nevím, já jsem tu teprve druhý den..." S obavami a naprosto zmatení jsme skončili v jakési chodbě osvícené nepříjemným zářivkovým světlem, které vévodil podivný stroj vzdáleně připomínající něco mezi lehátkem u zubaře a gynekologickou kozou. Bylo mi řečeno, abych si na to "něco" vylezla: chápete, s odumřelýma nohama spíše se vyškrábala, nikdo mi nepomohl, nikdo mě nepřidržel, nikdo mi nic opět nevysvětlil. Manžela poslali, kdo ví proč, pro mé doklady.

V domnění, že mě čeká zase nějaké bolestivé vyšetření, uzavřela jsem se a stáhla ještě víc. Poté, co se mi pár cizích lidí podívalo do vaginy jako do výkladní skříně, mi bylo s patrnou výtkou sděleno, že ještě nejsem dost otevřená: světe div se!!! Nejen pan Odent, ale i každá žena se srdcem a mozkem ví, že porod je zážitkem maximálně citovým, hluboce sexuálním, neméně intimním než milování, jak se pak můžou lékaři a další "masoví inženýři" vůbec domnívat, že je možné se uvolnit v atmosféře plné nejistoty, spěchu a strachu? Copak se žena otevře na povel? Copak se penis ztopoří pod dozorem, lze se milovat pod pohrůžkou?! Nicméně já jsem byla vystavena jak nechtěné pozornosti, tak výhružkám, že svému dítěti ublížím, když nebudu přesně plnit rozkazy, tak také nejistotě, co se v příští minutě ještě stane.

Plná zděšení jsem pozorovala, jak na mě civí spousta zlých očí, někdo mi na ruku přivázal kus gumy: injekce... Všechno to bylo zamlžené jako ve zlém snu: "Co po mně chtějí? A co moje miminko???" Ničemu jsem nerozuměla. Až se zpožděním mi začalo docházet - tohle není vyšetření, oni se mě snaží rodit! Beze mě, skutečně, na mě v tu chvíli nikdo nebral ohled. Ostatně proč taky, to, co mi bez mého svolení, ba bez mého vědomí, vpumpovali do žil, byly drogy oxitocin. Urychlují porod a zesilují stahy. No jistě, proč by se čekalo na rodičku a na miminko, když to doktoři zvládnou pomocí látek, kterým drze říkají léky. Pojem "stahy" je ovšem velice zavádějící! S těmi přirozenými porodními bolestmi má totiž jen pramálo společného. Nepřipomíná vlny houpajícího se moře, postupně narůstající a otevírající cestu pro příchod tolik milované a očekávané bytosti! Tahle umělá bolest je cizí, ostrá, přichází bez zaklepání, je krutá a nemá stupně, je prostě nelítostně plná od svého počátku až do odpojení... Nemá nárůst a neodeznívá. Je to jako by mi někdo trhal dělohu ven z těla. Ležela jsem a nic neviděla: "Bože můj, Bože můj, moje miminko! Nic nevidím! Necítím nohy, necítím svoje dítě, jen tu cizí bolest!!!" Nutila mě tlačit, ovšem ne s dechem, ne s dítětem, ale jak ona sama chtěla, mechanicky - raz dva áááá, raz dva áááááá. Křičela jsem, určitě hrozně. Patrik byl vyděšený a nevěděl, co má dříve zachraňovat. Jakási žena po mně řvala, ať netlačím. "Já nemůžu, tlačí to za mě!!!!" ...plakala jsem. Nemohla jsem popadnout dech, bolest mi ho vyrážela, šla si svou cestou a mé dítě rvala s sebou. Nic jsem neviděla, hlavu jsem měla zvrácenou, celá jsem byla v nepřirozené poloze. Proč po mně pořád řvou. V hluku všech těch hlasů jsem jen rozeznávala podivné povely: "Netlačte, dýchejte! Teď jinak, plytce, no: jako pejsek - a a a a!" Skutečně, povely, jako na psa. A do toho Patrikovo: "Neboj se, miláčku! Jsem s tebou!" Můj muž, moje oáza, můj ostrov bezpečí. Cítila jsem, jak je obtěžuje jeho hlas, nemohly tolik řvát. "Netlačte, nebo se natrhnete!" Bože můj, no a co? Byla bych snad první? Copak si dívka před první souloží nechá rozstřihnout panenskou blánu? Copak jsem devět měsíců nemasírovala hráz, necvičila pánevní dno a nepřipravovala cestu svému děťátku? Ne, pro tuhle cestu jsem se skutečně nepřipravila! Tohle nebylo první milování, tohle bylo znásilnění. Čísi ruka mě stihla oholit. "Co to děláte?!", ptala jsem se zděšeně: "To nechci!" Nestála jsem jim za odpověď. Místo hráze mi rozstřihli stydké pysky. Asi aby nestřihli Stázce do hlavy, už byla na cestě, ale proč mě potom vůbec stříhali... "Aby se mi to dobře šilo:-)" vysvětlil mi později s úsměvem prý doktor. Nikomu už jsem nevěřila.

"Ale kde je moje dítě? Co je to? Holčička? Kde je Stázka?! Kam ji odnášíte???" Ležela jsem na stole, v ruce oxytocin, rozstřihlá, vymačkaná, to jak Stázinku rvali ven lokty v mém břiše, okradená, znásilněná a prázdná, tak jsem se cítila. Manžela jsem poslala za ní, co kdyby jí něco provedli. Je možné nevěřit ve zlo takových lidí, kteří z vás vytáhnou dítě tímto způsobem? Jako se vymačkává hnis z rány... já jsem zbyla ta rána, a s děťátkem tam nakládají jako s hnisem, jako s vředem, který nepotřebuje lásku, soucit, pohlazení, jen hadičky, inkubátor a dezinfekci! Vzali mi dceru a nikdo se neunavoval, aby mi vysvětlil, kam ji nesou, co s ní je a kdy mi ji vrátí... Podle zákona jsme jako rodiče zákonnými zástupci a plně zodpovídáme za své dítě, a přitom zákon nepomyslí na to, že už v prvních hodinách po narození je nám tato povinnost znemožněna a právo dítěte na láskyplnou náruč zcela potřeno. Je snad jeho větší potřebou latexová rukavice upachtěné cizí sestry, než milující dotek mámy? A může být odsátí hlenů jejími měkkými ústy nahrazeno hadičkami? Může kus hadru na jeho obličeji nahradit jemné omývání v náruči své maminky a tatínka? A může vůbec někdo nahradit náš hlas, ten, který je bezmála rok v bříšku uspával a konejšil? Může ho napodobit?! Jaký pak má význam, že potom dětem vyprávíme pohádky o neposlušných kůzlátkách, co po hlase nepoznala mámu a otevřela vlkovi, vždyť do tohohle světa vlků jsme je přivedli? A "neber si nic od cizích lidí! Nechoď s nimi a nebav se s cizími!" Jaký smysl mají taková výchovná pravidla, když po prvním nadechnutí očekáváme, že dítě bude v klidu snášet, že je odloučíme od matky, že je přeneseme nahé do zimy, manipulujeme a ním tvrdě a mechanicky, vložíme do podivné plexisklové krabice, prý kvůli "prohřátí". Může snad někdo nahradit mámino teplo?

Naučili jsme se považovat srdceryvný pláč dítěte za přirozený a vítaný projev vitality, nikoliv za volání o pomoc, není tedy nic překvapivého na tom, že když dítě po hodinách strávených v inkubátoru odmítá sát z prsu, vysvětlí to sestra mamince slovy "špatně ji kojíte" a "kde vás to učili?" (Nikde, proboha, přece se nebudu UČIT krmit vlastní dítě!). A když žena po takovémto traumatu a neskutečně ne-lidském zásahu, který se podobá spíše vyoperování než porodu dítěte, trpí pocitem totálního odcizení, nedůvěry vůči vlastním mateřským instinktům, jež jsou v porodnici důsledně potírány, tak to jednoduše obalíme do odborných termínů: "laktační psychóza" a "poporodní deprese". Jenže tohle blues je pláčem nad cynismem lékařů, nikoliv hormonů. Vždyť příroda není hloupá, každou ženu připravuje na hormonální horskou dráhu od jejích cca dvanácti let po mnoho měsíců, aby tak nemohla být zaskočena nárůstem nebo úbytkem některých hormonů. Příkladem je už zmíněný oxytocin, který v přirozené podobě mamince i miminku pomáhá, v umělé pak způsobuje v organismu dokonalý chaos. Tělo matky jeho nedostatkem v první době porodní dává najevo, že ještě není zcela v klidu a na příchod je třeba počkat, až budou příhodnější podmínky. Je obecně známo, že ani čubka, ani klisna atd. nevrhnou, jsou-li sledovány. A nemocnice, místo aby se snažily podmínky co možná nejvíce zlidštit, oprostit od rušivých vlivů a zintimnit, aktivně vytvářejí prostředí dokonale opačné. Vždyť jen na sále se v pohledu na mně vystřídali lékař, sestry, asistentka a nakonec si pozvali i studentky, aby se podívaly, jak se šije...

Další z věcí, se kterou jsme nepočítali a která nás naprosto vyděsila, byla lež, kterou nám s naprostou samozřejmostí porodní asistentka sdělila, že dítě nám předají za dvě hodiny, až ho změří, zkontrolují atd. atd. Dvě hodiny jsem ležela na té podivné "chodbě", aniž mi někdo odpojil infuzi, dvě hodiny, kdy jsem ani já ani manžel neměla právo vědět, co je s mojí holčičkou. Navíc oxytocin způsoboval nepřirozeně silné křeče, kterými se děloha stahovala nebezpečnou rychlostí, v důsledku čeho mám ještě teď, po dvou měsících bolesti při kojení.

Ze slibovaných dvou hodin se stal celý den a noc: den a noc, kdy mé dítě drželi v náručí cizí lidé, kdy byla držena v inkubátoru přesto, že APGAR skóre mělo osm bodů z desíti, kdy křičela hlady a já se už asi nikdy nedozvím, čím byla ošizena o první mlezivo a co jí nabídli v lahvi. Nesměla jsem ji nakojit, přestože jsem se toho opakovaně dožadovala a opakovaně mi to bylo slibováno: "jistě, až ji okoupeme" a "až se vzbudí" a "až..." Přinesli mi ji malátnou a apatickou až druhý den ráno, přičemž si neodpustili poučování, jak ji "smím" držet, jak kojit, jak nosit, jak pokládat a že ji nemám dávat k sobě na postel, "kvůli hygieně" - povídá jedna ze sester. Maminka, se kterou mě dali na pokoj, "odpočívala" po císařském řezu. Dítě jí taky nedali. Uklidnila mě, děti v inkubátorech prý nekrmí vodou s cukrem, jak jsem se doslechla, ale mlíkem jiné matky. "Mlékem? Ale ona potřebuje mlezivo! Je to novorozeně..." Nevěděla jsem, která varianta mě děsí víc. Paní se zdála být apatická, Bože můj, budu taky taková?

Dopoledne přijel můj muž. Miminko spalo v postýlce, pevně zabalené do zavinovačky. Patrik si ji s nadšením a neskrývaným dojetím bral do náruče. Byla jsem vystrašená: co když nesmí? A smím vůbec já? Co by řekla sestra, třeba přijde a Stázku mi zase sebere... "Ne, radši ji polož, Patěnko... já se tu bojím. Já mám strach z těch zlých lidí, já už se bojím i Stázku jen nakrmit, pořád mi někdo říká, jak to dělám špatně, já už si ani sama nevěřím..." Patrik to vzal do svých rukou, nikdy mu to nezapomenu, jen tak zachránil zbytky mojí důstojnosti a sebedůvěry. Hned první sestry se zeptal, když viděl, s jakým opovržením se mnou mluví, jestli sama má děti. Neměla. Stejně tak druhá. Během dne se na mně vystřídalo opět bezpočet lidí, z nichž žádný se mi nepředstavil. Paní uklízečky jsem se začala ptát, kdy smím vidět holčičku, a naproti tomu ráno jsem byla nemálo vyděšená, když nějaký naprosto neznámý muž obklopený partou ženských mi nařídil, abych se svlékla a ukázala mu vaginu. To už na mě bylo moc: svého muže, hluboce věřícího člověka, jsem si brala ve svých pětadvaceti letech a v té době jsem byla pannou. Takové jednání ve mně přirozeně vzbudilo zděšení a hnus. Když se Patrik při své odpolední návštěvě dozvěděl, co se děje, ale stačilo i, v jakém stavu mě našel, rozhodl se okamžitě jednat. Zašel za doktorkou a oznámil jí, že máme v plánu ihned odejít. Velice se divila a přišlo jí to k smíchu. Smát se ale přestala, když viděla, že trváme na svém, a přešla do výhružného tónu. Prý jsem v ohrožení života a že za prvním rohem vykrvácím a podobné nesmysly. Nakonec se uchýlila k největší podlosti, jakou může žena ženě vyhrožovat a jakou může člověk vyhrožovat matce, prý mi vezmou dítě a dají ho na novorozenecké oddělení. Se mnou prý se ani nebudou bavit, přisadila si i sestra. Podepsali jsme neg. revers pro mě a domáhali se výstupní zprávy pro dceru. "Nic takového neexistuje", bylo nám suše oznámeno. A že na nás zavolají policii, protože porušujeme zákon o povinné třídenní hospitalizaci novorozenců. Můj muž ale nestudoval vychovatelství a já učitelství proto, aby bylo možno nás takhle lacině zastrašit. Manžel pohotově vytočil z mobilu číslo na policii a ptal se na zmiňovaný zákon. Podle něho by se totiž všechny ženy rodící doma dopouštěly trestného činu neposkytnutí lékařské pomoci. Policista byl zmatený: o takovém zákoně nikdy neslyšel. Nechali jsme se přepojit na jeho nadřízeného. Ani on o ničem takovém neslyšel. Žádali jsme lékařku, aby nám onen zákon vyhledala v zákoníku. Najednou se výstupní zpráva pro Stázinku našla. Stálo nás to ještě mnoho nervů a odvahy dostat se z budovy ven, přišli se na nás jako na raritu podívat snad všichni, včetně lékaře, který vedl můj porod a který mě sešíval. "Pokud teď odejdete, tak Vás ale už nechci u sebe v ordinaci vidět", neodpustil si poznámku. Ptala jsem se dětské lékařky i jeho, jestli si neuvědomují, že podobnými řečmi situaci i můj stav jen zhoršují. Prý miminku ubližuji, ono potřebuje být kritických prvních dnech pod dozorem! "Ne, ono potřebuje mít u sebe pohodovou a šťastnou maminku a tátu. Být v prostředí, které je mu důvěrně známé, kde se nestřídají cizí lidé jak na běžícím pásu a kde bude klid a láska. Pokud nejste schopni takovéhle prostředí maminkám zajistit, je pro miminko lepší odejít domů. A my jdeme hned!"

Co dodat? Lékař si to vysvětlil jako naši reakci na to, že nám nebylo umožněno zaplatit si nadstandardní pokoj, kde by manžel byl se mnou a paní doktorka se nezdržela, aby nás nenahlásila na sociálce a nenechala po tom všem ještě pronásledovat jako nějaké zločince. Pobyt v nemocnici se podepsal na nás všech. Sedm týdnů po porodu trpím dyspareunií, podobnou vaginismu, neschopnosti se uvolnit a "otevřít", cítím pálení, ostrou bolest jen při slově milování. Cítím se ponížená a pokažená, "nefunkční" a na vině není jen ta jizva fyzická, daleko více bolí jizva na srdci. Častokrát přes den při vzpomínce na ten den pláču a znovu prožívám beznaděj a bezmocný hněv. I můj muž se trápí, má neustálé výčitky, že mě nedokázal ubránit, že nás se Stázinkou přece jen rozdělili, že mě pořezali a ponížili, že naše holčinka byla celý den hladová a zoufale volala maminku, vzpomínky na to nás pronásledují i v nočních můrách. I Stázka se někdy ve spánku zachvívá pláčem a ještě dlouho po porodu jsme ji museli po krůčcích ujišťovat, že voda jí neškodí. Když si vzpomenu, jak zcela brutálně tam byly děti drženy pod krkem a sprchovány ještě spící a probouzely se zděšením a hrůzou! Ještě dnes se dcerka nelogicky začne dusit a zalykat, když jí nedopatřením přejedu vlhkým hadříkem po obličeji a několik týdnů po porodu vůbec nesnesla, aby jí někdo sáhnul na obličej mokrou rukou. Když slyší nezvyklé zvuky, je vystrašená a se strachem se odvrací od jakéhokoliv cizího člověka.

Jedna naše známá tvrdí, že děti máme vítat jako hosty, že máme být uctiví a ne majetničtí, protože nám byly jen nakrátko svěřené. A my si tak s Patrikem říkáme, jaké by to asi bylo, kdybychom každou návštěvu přivítali loktem do břicha, hadičkami do nosu, řevem a sprchou, pak ji na den a noc zavřeli do miniaturní krabice a zeptali se: "Tak jak se ti tu u nás líbí?"

Jestliže hřešíme na dětech v čase, kdy jsou bezmocné a na nás závislé, jak čekáme, že budou jednat ony s námi v době, kdy my budeme bezmocní a závislí? Jestliže jsme jim připravili takové přivítání, jaké pak oni nám připraví rozloučení? Tak tohle už nechám na každém z vás.