I porod „císařem“ může být nádherný zážitek

Bylo mi 32 let a měla jsem celkem slušnou nadváhu. Při první kontrole u gynekologa jsem uvědoměle hlásila veškeré rodinné zátěže, a ejhle – zjistili mi tzv. glukózovou intoleranci. Naštěstí jsem se rozhodla rodit v Zemské porodnici v Praze, která je tak zatracována pro necitlivý přístup k pacientkám, leč disponuje přístrojovým i personálním vybavením na takové úrovni, že jsou schopni postarat se o veškeré, i problémové, případy. Po celou dobu hrozilo, že budu rodit předčasně velké, těžké, ale nezralé dítě, které by třeba ještě nemuselo samo dýchat a které by si s sebou do života neslo předpoklad hyperaktivity. A pochopitelně by v takovém případě byl indikován porod císařským řezem. To mi přišlo jako špatný začátek pro miminko, a tak jsem od 11. týdne těhotenství držela dietu.

Pravidelně jsem absolvovala různá vyšetření a čekala, jak to dopadne. Postupně se přidával ještě vysoký krevní tlak a s ním se objevil strach lékařů z preeklampsie.

Jako každá vzdělaná budoucí matka jsem si načetla spoustu věcí, a tak jsem měla jasno: budu rodit spontánně, budu mít porodní plán, budu s sebou mít u porodu dulu. S dulou jsem se dohodla, byla milá a ochotná.

Porodní plán jsem si sepsala a založila do těhotenského průkazu. Nic mne nemohlo překvapit – a miminko se otočilo do příčné polohy. Rázem bylo po spontánním porodu, a tak jsem jako uvědomělá matka nastudovala cviky „pro otočení polohy plodu“. Nevím, jestli to pomohlo, ale lump se skutečně otočil hlavou dolů. Hurá! Mezitím uplynulo datum předpokládaného porodu a nastalo čekání a čím dál častější návštěvy u Apolináře, až uplynul další týden a lékaři rozhodli, že je třeba zkusit porod vyvolat. To trvalo dva dny, a když se stále nedělo nic, rozhodli lékaři s ohledem na dobu, po kterou jsem syna přenášela, že budu rodit císařským řezem, kterému jsem se celou dobu tak usilovně bránila. To už mi to ale bylo jedno, měla jsem strach, aby miminko bylo v pořádku. S anesteziologem jsme se dohodli na epidurální anestezii i na tom, že nechci tzv. přispat, ale že chci vidět miminko. Anesteziolog byl úžasný! Celou dobu mne informoval o tom, co se děje, že „teď to zatlačí“ a „za chvíli zatahá“. Jen pro úplnost, necítila jsem žádnou bolest, byl to zvláštní pocit, ale ne nepříjemný. Asi nejnepříjemnější okamžik celého porodu byl ten, kdy mi přivázali ruce k operačnímu lůžku – nečekala jsem to a bylo to nepříjemné. Po chvíli „tahání“ mi pan doktor ukázal chlapečka a pak už si ho brala dětská paní doktorka a šla ho ošetřit a ukázat tatínkovi, který se dodnes pyšní tím, že syna držel jako první! V tu chvíli se mne pan anesteziolog zeptal, zda chci přispat nebo zda si počkám, až chlapečka ošetří, že by mi ho ještě přinesli ukázat, a já se rozhodla, že chci syna ještě vidět. Mezitím mě porodník došil, přinesli syna „na ukázku“ a mě převáželi na JIPku. Vyměnila jsem si pár slov s manželem na chodbě. Bylo to úžasné! A pak už jsem jen pár hodin spala na JIPce. Euforie z narození zdravého dítěte přebila drobné nepříjemnosti v podobě neochotných dětských sester. Druhý den mne „vyhnali“ z postele na JIPce a já začala bojovat s dětskými sestrami na poporodním oddělení naplno – nepříjemný, leč krátký zážitek. Rekonvalescence probíhala skvěle. Jizva sice trochu bolela, ale dalo se to vydržet a po uplynutí šestinedělí jsem začala dokonce chodit i cvičit do posilovny a za pár měsíců jsem si na „operaci břicha“ ani nevzpomněla.

Loni na podzim se mi narodil druhý syn. Tentokrát jsem se rozhodla, že tomu nechám volný průběh. Od posledního porodu uběhla dost dlouhá doba na to, abych mohla rodit spontánně. Těhotenství bylo zcela bez problémů. Zase jsem se domluvila s dulou. Začala mě ale bolet jizva. Lékař mě poslal na ultrazvukové vyšetření. Jizva sice ztenčená byla, ale nijak dramaticky.

Jak postupoval čas, bolesti se stupňovaly, až pan doktor rozhodl, že u 38leté rodičky není namístě riskovat a naplánoval porod císařským řezem. V domluvený den jsem dorazila do porodnice, absolvovala přípravu, pan doktor se do toho pustil, a – lump měl pupečníkovou šňůru kolem krku! Ještě že jsme se nepouštěli do spontánního porodu – stejně by skončil císařským řezem, ale byl by neplánovaný, v celkové anestezii. Manžel se synem měli chlapečka na mazlení zase jako první a mě ho paní anestezioložka přinesla ještě jednou na sál a podržela mi miminko u obličeje tak blízko, že jsem se s ním mohla pomazlit. Na chodbě cestou na JIPku mi starší syn nadšeně sděloval první dojmy z brášky a dal mi pusu, abych se brzo vrátila domů.

Na JIPku mi dětské sestry ukázkově každé tři hodiny nosily miminko, druhý den jsem se přesunula na normální pokoj a už pátý den jsem byla doma i s miminkem. Rekonvalescence byla snad ještě rychlejší než posledně.

Navíc podruhé už jsem věděla, „do čeho jdu“, a proto jsem snášela všechny „procedury“ daleko klidněji. Dík patří i dětským sestrám, které byly tentokrát skvělé.

A závěrem? Jestli budu ještě rodit, budu rodit u zatracovaného „Apolináře“ a nejspíš zase „císařem“.