Jak se rodí na Mikuláše s Andělem

Missorka: Jako věděla jsem, že to jednou přijde, racionálně jsem dokázala uchopit, že Bludišče nebude v břiše do jara, ale přesto - když mi Bludička s prasklou vodou zablikala na icq, vyschlo mi v krku a vylila jsem zbytek džusu, co stál ve sklenici u klávesnice... :-)

Missorka: Paradoxně první, co mě napadlo - musím do sprchy. :-) No není divu, do té doby jsem k porodu jela dvakrát, vždycky jsem byla rodička já a vždycky jsem se sprchovala. Takže to bylo tak nějak automatické, ačkoli v hlavní roli byl někdo jiný... ;-)

Missorka: Vraťme se ale kousek zpátky - jak k tomu došlo? Jak jinak - na jednom webu se prostě dějí VĚCI. I byla jedna diskuze o přítomnosti otce u porodu. Tam jsem napsala, že bych hrozně chtěla zažít porod "z druhé strany" a Bludička mi to nabídla... Do té doby jsme se znaly jen virtuálně (aspoň doufám, že se nepletu). Vyměnily jsme si pár soukromých zpráv...

Missorka: Za dobu Bludiččina těhotenství jsme se stihly seznámit, byly jsme společně na srazu na Vysočině, párkrát jsme se viděly s dětmi...

Missorka: Tak od osmého měsíce Bludiččina těhotenství mi začalo pomalu docházet - "Proboha - co já tam budu dělat?" Nemůžu říct, že bych měla strach, spíš jsem si absolutně nedokázala představit, co tam budu platná, co se ode mě očekává, jestli to zvládnu. Jaksi uprostřed porodu není možný říct : "Přecenila jsem se." a odkráčet středem... Uklidňovalo mě, že to bude v porodnici, kde jsem dvakrát rodila já sama, s porodní asistentkou, kterou znám a považuju za úžasnou.

Missorka: Asi čtrnáct dní před termínem jsem žila v takovém zvláštním stavu - šla jsem třeba vařit a říkala jsem si, co když teď zazvoní telefon a pojedeme.... Takže když v sobotu, 2.12., zazvonil telefon a na displeji blikala Bludička, zvedala jsem ho s knedlíkem v krku - zbytečně - ta neskutečná žena chtěla jet dva dny po termínu sama s oběma stávajícíma dětma Mikulášským vlakem a chtěla po mně lístek, co nám zbyl... :-)

Missorka: O dva dny později - v to osudné úterý (Bludiččiny děti vypouštěj vodu jedině v úterý!:-)) jsem jela směr Neratovice, všude byla tma, bylo k půlnoci, zažívala jsem neskutečný pocit dejá vu, musela jsem si až násilím uvědomovat, že mě se teda žádné dítě nenarodí... :-)

Paní ve vrátnici můj příjezd vůbec nepochopila, jako proč jdu za kamarádkou o půlnoci, když jsem jí vysvětlila situaci, netvářila se nijak uklidněně, jen mi chtěla vnutit supermodrý igelitový návleky, ale měla jsem pantofle vlastní... :-) Nahoře jsem znejistěla a radši donutila ubohou rodičku, aby si pro mě došla až ke dveřím. Seznámila jsem se s panem Bludičkou, nazula pantofle a očekávala věcí příštích...

Trochu jsme kecaly, psaly do diskuse, probíraly, jak dlouho tam budeme, pochvalovaly si, že jsme na nadstandardu. Docela dlouho se nedělo v podstatě nic... Tolik mi to připomínalo moje porody, tentokrát i průběhem...

Pak se začalo něco dít a omlouvám se, ale absolutně nejsem schopná uchovat si v hlavě nějakou časovou osu, tak se o ní ani nepokouším... Přicházely nějaké kontrakce, tak po třech až čtyřech minutách... Bludička měla úžasnej povel - ŇOUPEJ! :-) Což znamenalo specifickou masáž křížové oblasti zad... Zřejmě jsem "ňoupala" dobře, chválila mě... :-)

Missorka: Někdy kolem třetí ranní jsme volaly PA Věře, dojela asi za půl hodinky. Do té doby jsme nějak fungovaly, docela sehraně řekla bych, absolutně mi nevadilo mezi kontrakcemi mlčet, cítila jsem, že moje přítomnost je žádaná a důležitá, mlčení k tomu patřilo tak nějak samosebou... Občas jsme i mluvily, někdy jsem se zmohla i na chabý pokus o vtip (za ty co jsem vyřkla v době kontrakce se, Eliško, dodatečně omlouvám :-)).

Missorka: Když Věra dorazila, všechno se změnilo. Bludišče jakoby vycítilo, že je tam někdo, kdo tam doposud nebyl a dalo si oraz. Kontrakce se zmírnily, doba mezi nimi se prodloužila... Eliška to vnímala... Věra asi taky... Já určitě. Nejdřív jsme to nijak nekomentovaly, pak jsme se o tom začaly bavit, že miminko určitě vnímá přítomnost dalšího člověka...

Missorka: Zhasly jsme v pokoji, Věra přinesla svíčky, míč, podložku, další peřinu a polštář, termofory... Vypnuly jsme notebook. Zdálo se, že v celé porodnici není vůbec nikdo jiný než my tři a miminko přicházející na svět - chvílemi mi přišlo, že ani vůbec v žádné porodnici nejsme a taky, že kromě nás snad ani žádní lidé neexistují, vnímala jsem všechno hodně intenzivně...

Termofory jsem naplnila horkou vodou a zajely jsme si s Bludi docela přijatelný rytmus - seděla na míči, já za ní - mezi kontrakcema jsem jí hřála záda termoforem (ten několikrát skoro spadnul, protože jsem zcela nezodpovědně klimbla) a v kontrakci jsem masírovala záda... Tak jsme vydržely poměrně dlouho... Skoro jsme nemluvily, byla to - řekla bych - docela solidní symbióza... Hodně jsem myslela na svoje porody, hodně myšlenek patřilo mému muži a všechny byly obdivné... Být doprovod u porodu není žádná sranda, dámy. :-)

Pak se Bludička přesunula do sprchy. Sprcha nebyla žádných obřích rozměrů - myslím, že jsme v ní strávily tak hodinu, možná víc... I tam jsme nějak podvědomě dokázaly nějak najít rytmus - v podstatě to spočívalo v tom, že jsem sprchovala záda a pokud byla kontrakce, Bludička se na mě pověsila a houpaly jsme se... Zpětně mě napadlo, že to asi musel být pohled pro bohy - ač nejsem vůbec střízlík, musela jsem se držet futer, musela jsem držet sprchu a místy i Bludičku - bylo to poměrně fyzicky náročné. V ten moment, kdy to probíhalo, jsem to ovšem vnímala jako jediné správné, jako to, co se má právě teď dít...

Missorka: Věra přicházela a odcházela, když tam byla s námi, mluvila s miminkem, říkala přesně to, co se mělo říkat. Byla součástí toho všeho a ačkoli to vedla, dělala to takovou formou, která byla jednoduše úžasná - byla součástí toho všeho a zároveň jakýmsi pozadím, bez kterého by ten obraz byl neúplný a možná i nemožný...

Missorka: Přemluvila Bludičku, abychom se přesunuly do vany. Hlavou mi jenom bliklo, že krásně předělali v Neratovicích koupelnu (rodila jsem ještě ve staré) - Bludička se umístila do rohové vany, moc mě nevnímala, řekla bych, nicméně vnímala, když bych tam nebyla, takže jsem se nevzdalovala. Věci na převlečení na porodní sál mi přinesla Věra a převlíkla jsem se velmi rychle.

Missorka: Ve vaně to nabralo rychlý spád, Věra odběhla připravit porodní sál - ale odvolaly jsme jí a šlo se rodit. Tedy ještě před námi byla jedna překážka - dostat Bludičku z koupelny na porodní sál - původně jsem si myslela, že je to kousek - ale když jsme to šly - přišlo mi to jako kilometry a kilometry... Ale došly jsme tam.

Missorka: Bludička si klekla na porodní lůžko - a beze všech slov a okolků prostě začala rodit. Pořád jsme tam byly jen my tři. Tedy s Ivetkou vlastně čtyři. Věra nestíhala vzít si ani rukavice, ruku měla pořád na hrázi, druhou kontrolovala hlavičku. Snažila jsem se být co platná, ale Bludička mě opravdu nevnímala, takže jsem jí jen pořád chválila a hladila jí rameno. Hlavička nešla vytlačit - není divu - přišlo mi náročné se na to byť jen dívat - Věra byla ztělesněním klidu - vlídně mluvila na Bludičku i na mě... Za malou chvíli (myslím, že Bludičce ta chvíle tak malá nepřišla), byla hlavička venku a Věra se snažila nechat dorotovat ramínka - bylo venku nejdřív jedno, pak hned druhé a pak prostě vyklouzlo celé to tělíčko...

Missorka: Věra zaškrtila pupeční šňůru, Bludička si sedla na bok dostala Ivetku (o které jsme tou dobou ještě vůbec nevěděly, že je to Ivetka) do náručí, ale jen na malou chviličku, protože jí hned odnesli na dětské.

Missorka: Cítila jsem, že měla hrát hudba, že měly přijít nějaké zvukové efekty... ;-) Ale nestalo se nic, Bludička porodila placentu, šití nebylo třeba. Eliška se nacházela v netečném stavu, moc nereagovala, bylo vidět, že je hodně vyčerpaná. Šla jsem se podívat na Ivetku, když jí vážili, přišlo mi, že je tak malinká a ačkoli jsem to VIDĚLA, stejně mi přišlo neuchopitelné, že se narodila, že ona je to bříško, které jsem ještě o půlnoci hladila. :-)

Missorka: Šla jsem říct Bludičce váhu - nevím, jestli jí v ten moment chtěla slyšet :-) - 4290g. Opakovala jsem si to celou cestu z dětského zpátky na porodní sál, abych to nezapomněla... :-) Odvezly jsme s Věrou Bludičku na porodní pokoj, cestou zpátky jsme se stavily na dětském boxu za nejmenší Bludičkovou... Byla krásná a předváděla se, rozhazovala ručičkama, koukala, byla nejkrásnější a dělala ksichtíky....

Na pokoji jsme si s Bludičkou chvilku povídaly, ale byla moc unavená a já koneckonců taky, jen jsem se převlékla a jela jsem domů... Asi třicítkou, rychleji jsem si netroufala... Doma jsem šla ve tři odpoledne spát s Valu, probudila jsem se o půlnoci, když šel muž spát, zamumlala něco nesrozumitelného a pak jsem spala až do rána... :-) Zasloužený odpočinek po práci.

Rodily jsme na Mikuláše... s Andělem. Věra je opravdu zrozená pro svoji nelehkou práci. Její osobnost je natolik výjímečná, vyzařuje z ní klid, radost, nadšení. Máte pocit, jakoby vedla porod poprvé - takové nadšení a zaujatost pro "věc" jsem z ní cítila. Vlastně to píšu špatně, ona nevedla porod - to dělala Ivetka. Tohle přesvědčení šířil náš Anděl od začátku - je to miminko, které řídí to všechno, co se při porodu děje... Přijmula jsem to. A myslím, že mě Ivetka řídila dobře... Přesně věděla co potřebuje ona i její máma a nějakým mimozemským způsobem zařídila, že jsem to věděla i já. To je můj absolutně převládající pocit z toho všeho - cítila jsem, že všechno se děje správně, ve správný čas, byla jsem docela klidná, věci se děly automaticky, moje ruce automaticky masírovaly tam, kde bylo třeba, podávaly věci, které byly žádány...

Missorka: Věra dokázala uprostřed porodnice vytvořit absolutně domácí prostředí... Takovou porodní seanci... Jsem jí za to neskonale vděčná a moc jí obdivuju.

Mikuláš chodí s andělem a čertem. Myslela jsem, že tu noc se nám čert vyhne... Ale byl tam - v podobě dětské doktorky, která byla závěru porodu přítomna. Byla to ona, kdo vyrval (a to není nadneseně řečeno, to je popis situace) rodičce z náručí sotva narozeného tvorečka s výrazem, že to snad ani není Bludiččino dítě, dokud nebude odborně zkontrolováno, zváženo, odsáto, nahřáto a já nevím co ještě... Věra protestovala, avšak marně... Bludička to možná příliš nevnímala, ale já ano. Jako když hrajete symfonii, opravdu těžkou, ale velmi krásnou a v poslední větě náhle housle zahrají falešně - tak to působilo... ta arogance, to pohrdání někým, kdo odvedl skvělou "práci", porodil nádhernou holčičku - to bylo tak neskutečné a tak se to nehodilo k tomu všemu, co jsme doposud prožily.

Viděla jsem Ivetku asi půl minutky po umístění v inkubátoru. Byla růžová, klidná. Stejně taková by byla i u mámy, možná by jí to trvalo o moment déle, ale my měly čas, mohly jsme počkat. Čert v podobě "pediatričky" patrně čekat nemohl... Navíc se ani nesnažila své jednání jakkoli omluvit, chovala se jakoby byla v právu... Ale nebyla.

Věra byla poměrně naštvaná, leč patrně bohužel zvyklá. Nemohla nevidět moje rozčarování nad celou situací. Ale jak řekla - Ivetka si to vybrala, pediatři se střídali v sedm a ona chtěla se svým narozením počkat až do 8:11. Nezbývá nám než to přijmout jako její rozhodnutí. :-) Možná se to tak dá přijmout. Ale nevěřím, že novorozená miminka vědí něco o pediatrech, natož o těch, kteří nedělají čest svému oboru...

Missorka: Víc už napsat nedokážu. Jsem moc vděčná, že jsem to mohla prožít. Přesně tak, jak to mělo být.

Missorka: Bludička snad napíše svůj pohled na věc. :-)