Rodili jsme ve Vietnamu: den jako každý jiný

Dvanáctého prosince 2011 ve 2.30 se nám narodila holčička (3,70 kg a 53 cm), které jsme dali jméno Lilien. Co všechno tomu předcházelo a čím vším jsme museli několik hodin před jejím spatřením světla světa projít, se pokusím nastínit.

Den jako každý jiný. Ráno jela manželka (dále jen Huong) na motorce na nákup, a pak ještě narychlo vyprala. Kolem 11. hodiny dopolední mi sdělila, že v půl jedné jedeme do porodnice a budeme rodit. Nevěnoval jsem tomu příliš mnoho pozornosti, protože to říkala téměř každý den, deset dní zpátky. Ani ne půl hodiny poté jsem znejistěl, protože přijela Huong sestra, a začaly připravovat nezbytné věci pro pobyt v porodnici. Proč zrovna v půl jedné, jsem nepochopil. Nicméně vietnamská hra s čísly v datech je ve všem, a tak se smiřuji s faktem, že to tak jednoduše je.

Je krátce po poledni, vše je sbaleno a nanošeno v autě. Ani ne po kilometru máma zjišťuje, že máme sice termosku, ale nemáme vařič. Konečně máme všechno, a po necelých 20 minutách přijíždíme na parkoviště před nemocnicí. Brána je však zavřená, a v domečku, kde má sedět nějaký vrátný, nikdo není. Já musím čekat!

Při druhé cigaretě přemýšlím, kam auto zaparkuji, když vidím v dálce po parkovišti přicházet rozesmátého postaršího Vietnamce v modré uniformě. Lidé v uniformách jsou důležití. Onen pán si je toho vědom, a pokládá mi záludnou otázku, kam že to jedu. Usmívám se, a slušně odpovídám, že do nemocnice. Tím jsme formality vyřídili, ale ještě musím zaplatit vstup za auto.

Nemám peníze, s těmi odešla manželka. Snažím se pánovi vysvětlit, že zaplatím při odjezdu, ale bezúspěšně. Nedá se nic dělat, musím zaběhnout pro peníze.

Peníze mám, ale pouze pětisettisícové bankovky, na které zase nemá vrátný peníze zpátky. Běhám od stánku ke stánku, a snažím se něco koupit, aby mi někdo rozměnil. Nakonec se mi daří rozměnit, platím deset tisíc za parkoviště, a hurá hledat manželku.

Konečně v nemocnici

Zvolili jsme nemocnici, ve které jsme procházeli tzv. předsvatebním vyšetřením před několika málo týdny. Údajně jsme měli mít v této nemocnici domluveného známého doktora, který měl manželku odrodit.

Huong jsem nehledal dlouho. Čekala ve vestibulu na pana doktora. Doktůrek si dal na čas, a krátce po třetí hodině nás poctil svojí návštěvou. Potřásli jsme si pravicemi, a po jeho slovech že „máme jít na pokoj a čekat“, se odporoučel. Ještě že nám to přišel po více jak hodině čekání říci...

Ve Vietnamu funguje ve většině zdravotnických zařízení všechno trochu jinak. Je třeba být připravený na všechno. Platí několik základních pravidel, která by se dala shrnout do několika bodů.

1. Nikdo vám nikdy nic nedá zadarmo.
2. Nikoho nezajímají vaše starosti a problémy - každý je tu sám za sebe. Můžete se kroutit, sténat, a já nevím, co ještě, ale nikdo z okolí nemrkne ani okem.
3. Bez pomoci dalších členů rodiny do nemocnice ani nechoďte - umřete přinejmenším hlady. 4) Obrnit se neskutečnou železnou trpělivostí, aby člověk udržel své emoce a nervy na uzdě. 5) Naprosto všechno potřebné si přinést z domova.
4. Připravit si „letecké“ obálky, a do nich samozřejmě peníze na dárky. Tak tomu říkají Vietnamci, já používám svůj název: úplatky.

Tento systém neplatí doslova všude. V Hanoji, případně Saigonu tomu bude v nemocnicích nejspíše trochu jinak. Jdeme se ubytovat, a já si cestou oživuji vzpomínky na svoje minulé návštěvy. Jednou z prvních věcí, kterou člověk nemůže nevidět, jsou všudypřítomná lehátka „pomocného personálu a zdravotních sester v jednom“ aneb přechodné domovy těch nejbližších z rodin pacientů.

Hledáme postel

Na pokoji nás přivítalo možná dvacet lidí.

Směsice všech generací. Od babiček (každá rodička má s sebou maminku), přes další příbuzné, manžele, až po různě staré děti. Naprosto ideální místo pro odpočinek před porodem. Ale to není všechno - nemáme postel...

Začíná blázinec v pravém slova smyslu. Běháme po patrech nemocnice, abychom našli lůžko. Když nám bylo jedno slavnostně přiděleno, následovalo ještě odnošení jednotlivých dílů postele na pokoj, a následné sestavení. Podmínka byla, že musíme vzít lůžko i se starým povlečením. Proč, to jsem nepochopil.

Zdravotní sestřičky napíchaly Huong několik injekcí na vyvolání porodu a následovalo několikahodinové čekání. Abych si ukrátil čas, podnikl jsem malou prohlídkou porodnice.

Během ní jsem zjistil hned několik zajímavostí.

Asi nejvážnějším zjištěním byl fakt, že v nemocnici nesmí hořet, protože ani jeden z hydrantů není použitelný. Když jsem pak uviděl různé typy samovýrob ohřívačů vody s oholenými konci Učebna na chodbě. drátů vedoucích do zásuvek na pokojích, modlil jsem se...

Dle mého názoru probíhalo do osmé hodiny večerní všechno celkem v pohodě. Alespoň tomu vše nasvědčovalo - Huong začínaly přicházet první kontrakce. To, co však následovalo v následujících několika hodinách, by nevymysleli ani scénáristé amerických filmů. Ještě v deset večer se normálně rodilo, a před sálem v pomyslné „čekárně“ to bylo podobné jako před ordinací obvoďáka. Přísedící čekající na porod, kdy každou chvíli někdo pootevřel dveře, aby se podíval, co se uvnitř děje. Paradoxní na tom bylo, že se na sál dívali i naprosto cizí lidé. Na druhou stranu je potřeba říci, že se jednalo většinou o maminky rodiček, které měly již porod za sebou, a ony si tímto představením pouze ukracovaly dlouhý čas.

Jde do tuhého

Situace se rapidně změnila kolem půlnoci.

Huong měla tou dobou kontrakce prakticky každou minutu. Museli jsme začít jednat. Problém byl však v tom, že nebylo s kým! V jedenáct hodin doktoři odrodili poslední pacientku a další prý budou rodit až ve 4 ráno. Alespoň to konstatovala jediná rozespalá sestra, která se s námi byla ochotna vůbec bavit. Ještě dodala, že máme zatím chodit s rodičkou po chodbě.

Snažili jsme se, ale nikam to nevedlo. Huong se podlamovala kolena a jsem přesvědčen o tom, že snad i jednou bolestí na chvíli omdlela. Byl jsem zoufalý. Prázdné chodby, nikde nikdo, pouze my tři.

V jedné ruce manželku, v druhé telefon, abych zavolal našeho domluveného doktora. Doktor sice telefon zvedl, ale prý nepřijede, musí ráno odjet někam pryč. Snad prý bych mohl naložit manželku do auta a odjet do Hanoje. Co teď? Naprosto otevřeně říkám, že takový pocit beznaděje a zoufalství jsem nikdy předtím nezažil!

Ze samého zoufalství jsem i přes protesty maminky doslova odtáhl Huong na sál. Posadil jsem ji do porodního lůžka, a velmi důrazně jsem napůl česky a napůl vietnamsky sestře vysvětlil, že musí něco udělat. Poradila mi, abych zavolal na jedno číslo. Na druhém konci se ozval pán, kterému jsem se snažil vysvětlit situaci. Jeho klid byl obdivuhodný. Zeptal se jen, kolik dám. Moje odpověď „všechno“ mu evidentně zvedla náladu. Prý pro něj mám přijet do jiné nemocnice. Než jsem dotelefonoval, Huong spala. Nevím, co s ní sestra udělala, ale spala. Nejhorší bylo, že přestaly stahy.

Jel jsem rychle pro doktora, který si mimochodem ještě dříve, než si nazul boty, řekl o 200 USD. Dal jsem mu je a za pár minut jsme byli zpátky v nemocnici.

Po příjezdu vzala situace rychlý spád. Najednou se objevilo na sále hned několik lidí a za pár desítek minut byla Lilien na světě. Když jsem uslyšel její pláč, spadl mi ze srdce obrovský balvan.

Kam by to celé zašlo, kdybych nejel pro doktora, nechci raději domýšlet...

Bylo naivní nechávat organizaci na rodině.

Jako bych se dostatečně nepoučil ze zážitku sestry Huong, která nosila minimálně 3 dny v sobě mrtvý plod. Stačilo 100 USD a během několika minut bylo po problému...

Tohle všechno je na jednu stranu neuvěřitelně tvrdé, ale na druhou stranu tak to zkrátka je.

I takový dokáže být Vietnam.