Nesplněný sen o porodu doma

Napoprvé to byla taková „ klasika“ se vším nadbytečným a nepříjemným zasahováním do průběhu porodu a nepříjemným personálem.

Tatínkové u porodu a všechny změny v porodnictví, jak je známe dnes, byly tehdy v počátcích, a tak na porod první dcery, Venduly, vlastně nerada vzpomínám.

Po porodu mi zůstala nezodpovězena spousta otázek: proč nástřih hráze, když dcera byla tak malá a vyklouzla na jedno zatlačení, proč člověk musel po celou dobu porodu i první dobu porodní ležet na zádech, když je to ta nejnepříjemnější a nejbolestivější poloha, která porodu prakticky brání, proč nohy vysoko ve třmenech, proč byli všichni tak nepříjemní, proč se ke mně chovali jako k nesvéprávné? Na všechny otázky je shrnující odpověď: protože je to standardní postup. Rozhodla jsem se, že tohle a takhle už nikdy. A měla jsem štěstí, že se mi to splnilo.

K druhému porodu v roce 1997 jsem přijela na poslední chvíli, nestačila jsem ani projít příjmem a převléknout se. Ještě na chodbě mi praskla voda a Terezka společně s ní vyskočila ven. Porodní asistentka a lékař mě s napůl porozeným dítětem odtáhli na sál a jejich křik „tady nemůžete rodit“ pobavil manžela, který čekal za dveřmi. U samotného porodu nebyl, protože to nestihl.

Když jsem po delší pauze čekala třetí dítě, tajně jsem snila svůj sen o porodu doma - v klidu, bezpečí a bez cizích lidí. Zůstalo jen u snu, protože představa následných administrativních obtíží - jak získám rodné číslo a rodný list, bez kterého nemůžu dítě přihlásit k zdravotnímu pojištění, jestli vůbec dětská lékařka přijme do péče takhle „podezřelé“ dítě - mě na poslední chvíli opět přivedla do porodnice. Ale to už se psal rok 2008 a byla jiná doba. Přijela jsem asi hodinu před porodem, ale stihla jsem si domluvit nadstandardní porod. Jinými slovy rozhodla jsem se porodit na zemi, v kleče na žíněnce u žebřin, takže označovat to jako „nadstandart“ se mi zdá legrační. Dá se říct, že jsem si spíš připlatila za podstandard. Ale o peníze nešlo, zaplatila bych jakoukoli sumu, protože to bylo přesně to, co jsem si přála. Porodila jsem úplně sama bez jakékoliv pomoci cizích rukou, přivolaný lékař nade mnou jen stál a přihlížel (nevím, asi mu přišlo nedůstojné si přidřepnout). Matýsek vypadl přede mě na žíněnku (ještě, že tam byla), měl dokořán otevřené oči, úplně klidný výraz, hlaďounký obličej, usmíval se a natahoval ke mně ruce. Sama jsem ho zvedla z podlahy do náruče a dívali jsme se navzájem dlouze do očí. Bylo to to nejpřirozenější a zároveň nejnádhernější, co jsem zažila.

U čtvrtého dítěte (Magdalence byl v dubnu rok) to bylo to samé - stejná už osvědčená žíněnka v porodnici, velmi rychlý porod, milý lékař, respektování mých přání.

Ale sen o porodu doma zůstal v mé duši a zůstane nenaplněn. Vždycky jsem cítila silnou potřebu pohroužit se do sebe a nechat se vést instinktem. Někde hluboko v duši víme jak porodit, jen se musíme naladit na moudost ukrytou v těle, schovanou pod racionální myslí a nebát se. A musím říct, že sebemilejší a sebesrdečnější personál svými otázkami a mluvením tohle ponoření a spojení nutně naruší. Proto vždycky budu podporovat aktivity vedoucí k legalizaci porodních domů a hlavně porodů doma.

Možnost porodit podle sebe, ať už to znamená cokoli - s křikem, zpěvem, v úplné tmě a tichu, ve vodě, ve vyhovující poloze - a strávit první chvíle se svým dítětem je přece základní právo nás matek. Není to sobecké, je to pro dobro dětí a tím i celé společnosti. Když mohou lidé z dlouhé chvíle riskovat při adrenalinových sportech nebo rychlou jízdou v autech - někdy i s dětmi, proč je rodícím ženám právě z důvodu bezpečnosti upíráno právo rozhodovat o svém těle a prožít nejdůležitější chvíle života podle svého?