Porod jsme si naplánovali úplně jinak

Od dob prvního porodu jsem se začala více zajímat o psychologii porodu a podporu vytváření rané emoční vazby mezi maminkou a miminkem. Vyzbrojena velkým růžovým ručníkem na zakrytí sebe a miminka těsně po porodu jsem si chystala porodní tašku a byla připravena na to, že udělám vše pro to, aby miminko nebylo ode mě po porodu vůbec odloučeno.

Překvapilo mě, že už týden před termínem jsem byla seznámena s tím, co se bude dít, když neporodím v termínu. Z mladých lékařek jsem cítila obrovskou potřebu udělat vše pro to, aby se jakékoli riziko spojené s porodem po termínu snížilo na minimum. 2 dny po termínu jsem absolvovala ultrazvukové vyšetření za účelem zjištění velikosti plodu. 4 dny po termínu jsem souhlasila s provedením bolestivého Hamiltonova hmatu; 6 dnů po termínu s Hamiltonem podruhé. Vyvolávání bylo naplánováno 7. den po termínu a já jsem měla strach něco z nabízeného odmítnout a vystavit se tak určitému riziku. Tak moc jsem si přála ještě v noci před tím porodit. Šla jsem za manželem do práce přes celé město, svižně vyšla po schodech do 4. patra… Povedlo se a porod se začal rozbíhat. Po 4 hodinách jsme odjeli do porodnice. Mohli jsme asi ještě chvíli zůstat doma, ale necítila jsem pohyby miminka a bála jsem se, že nestihneme antibiotika proti streptokoku.

Miminku se naštěstí dařilo dobře, porod postupoval rychle a měli jsme štěstí na vstřícný personál. Prošla jsem s porodní asistentkou svůj porodní plán. Na naše přání přesunuli z jiného porodního boxu porodní vak. Měla jsem pocit, že máme ideální podmínky. Po 5 hodinách od přijetí do porodnice jsem začala být docela dost unavená (bylo nad ránem) a měla jsem pocit, že i když mám docela intenzivní kontrakce, jsou neúčinné. Za další hodinu a půl, kdy jsem byla otevřena pořád na 8 cm, se nabídky analgetik a oxytocinu opakovaly stále častěji, až jsem nevydržela a s analgetiky souhlasila. V tomto momentě bych moc ocenila podporu porodní asistentky nebo duly. Byla jsem tu však jen já s velkými bolestmi a únavou, ve mně miminko s velkou hlavičkou prodírající se porodními cestami a na porodním vaku lehce nervózní a též unavený manžel. Cítila jsem, jak se naše představy o přirozeném porodu začínají rozplývat, a během krátké doby přistoupila i na oxytocin… po cévkování, kyslíkové masce a dalších procedurách, které jsem už přes silné a neúčinné kontrakce vnímala jen napůl, byl náš porod ukončen sekcí v celkové anestezii. Monitor prý nebyl dobrý a miminku hrozila hypoxie. Nevím, nakolik byly obavy zdravotníků reálné. Sama jsem však cítila, že jsem se silami v koncích. Asi nemusím psát o tom, jak mě to celé mrzelo. Ale i v této situaci se dá pořád ještě něco dělat.

Před převozem na operační sál se nás porodní asistentka ptala, jestli budeme mít zájem o nadstandardní pokoj. Manžel rozhodl, ať nám ho rezervují. Bylo to dobré rozhodnutí. Svoje miminko jsem poprvé uviděla 3 hodiny po vytažení z dělohy. František se hned krásně přisál a sestřička nám nechala 15 minut pro první sblížení. Po dalších 2 hodinách Františka přivezla znovu s tím, že až budu potřebovat, mám zazvonit a ona si pro něho přijde. Už jsem nezazvonila.

Po narkóze jsem měla potřebu plakat, ale poté, co jsem se setkala se svým chlapečkem a měla sílu nechat si ho u sebe, mě zaplavila obrovská vlna radosti a cítila jsem najednou spoustu energie; podobně jako po prvním porodu, který probíhal bez zásahů. Od této chvíle začalo být vše tak, jak má. Další infuze proti bolesti jsem pak už odmítla. Mezitím se uvolnil nadstandardní pokoj a bylo mi nabídnuto se tam asi 6 hodin po porodu přestěhovat. Převezli nás spolu v posteli a já jsem zavolala manželovi, jestli s námi bude přes noc, aby mi Františka přikládal a přebaloval, abych ho mohla mít u sebe. První den jsem totiž nemohla vstávat.

Protože jsem se nemohla moc hýbat, František byl téměř pořád u mě v posteli a kojení se mu nesmírně líbilo. Laktace nastoupila bez problémů asi 3. den po porodu. Naši prvorozenou jsem tenkrát neměla odvahu si v porodnici vzít k sobě do postele, ale u druhorozeného to tak nějak samo vyplynulo a jsem za to zpětně ráda. Vlastně nevím, jestli by si František mohl tak užívat mojí blízkosti, kdybych rodila přirozeně. Do 10 měsíců jsem ho nosila v šátku, abych mu nahradila aspoň trochu počáteční několikahodinové odloučení ode mě. A mnohem více než dcerka je taky návštěvníkem naší manželské postele. „Zlatá hodinka“ po porodu mu chybí, ale nechci se tím pořád dokola trápit. Navíc si myslím, že i když porod nedopadne dle představ, vždy je možné udělat alespoň něco pro dobro miminka a maminky. Nám se to, myslím, povedlo. Ideální by bylo přiložit miminko na nahou hruď tatínkovi, aby mohlo pocítit kontakt kůži na kůži, jak se to v některých osvícených porodnicích děje. Taky by nám prospělo, kdybychom všichni hned po převozu ze sálu mohli být spolu na nadstandardním pokoji a František nemusel být odloučen vůbec. Manžel by péči o něj zvládl a moc mu děkuji za jeho odvahu.

Udělal pro Františka v jeho prvních dnech života opravdu hodně.

František brzy oslaví své první narozeniny.

Je usměvavý, komunikativní, trochu opatrný a bázlivý, ale s chápající podporou dokáže svůj počáteční strach překonat. Je otázkou, nakolik je tato bázlivost jeho povahovým rysem a nakolik je ovlivněna dramatickým příchodem na svět.

Znám v okolí několik dětí, které také přišly na svět císařským řezem, a bázlivost se u nich neprojevuje. Navíc, když mám být sebekritická, také mě ovládají různé strachy a úzkosti, což se vine i mým porodním příběhem jako červená nit. Františka se snažím citlivě podporovat a doprovázet.

Ráda bych povzbudila rodiče, jejichž děťátko nemůže přijít na svět přirozenou cestou, aby se nebáli vymýšlet a prosazovat způsoby, jak být se svými novorozenými miminky hned po narození, i když se porod zkomplikuje jako ten náš. Zvlášť při plánovaném císařském řezu se dá spousta věcí vyjednat předem a připravit vše tak, aby miminko po příchodu na svět mohlo cítit, že svět je v pořádku a že se ho bát nemusí. Na cestě rodičovství se často stává, že věci nejdou úplně podle plánu, ale to neznamená, že je to vždycky špatně. Nic není černobílé a koneckonců zdolávání překážek nás i naše děti posiluje na další cestě. Tomu věřím a s tímto přesvědčením se snažím v sobě zpracovávat náš druhý porod, který jsme si naplánovali úplně jinak.

Zuzana Tulcová, Brno