Přežil jsem vlastní potrat

Vždycky jsem si přála velkou rodinu. Již jako malá holčička jsem toužila někomu stále vozit kočárek s miminkem. A to mi vydrželo až do dospělosti.

Po škole jsem nastoupila do práce, ale jednoho dne jsem si uvědomila, že takhle jsem si to nepředstavovala, že jsem vždy toužila po miminku. Netrvalo dlouho a miminko bylo na cestě. Nastalo velké těšení, radost, očekávání. Vše dopadlo k naší velké radosti dobře. Za rok a čtvrt se narodilo další miminko. Bylo to moc hezké období. Nastoupila jsem opět do práce.

Po určité době jsme se s manželem domluvili, že bychom mohli mít ještě další miminko. Říkala jsem si, že když ještě jedno, tak by bylo dobré k němu mít ještě další, stejně jako se mi to již jednou osvědčilo. Současně jsem si uvědomovala, že takový vztah, jako měli naše první dvě děti, nemusí mít tyto třetí a čtvrté, ale společné rozhodnutí s manželem zůstalo.

Narodilo se třetí miminko a stále jsem ještě toužila po jednom. Dělala jsem si těhotenský test, ale stále nebyl pozitivní. Vzhledem k tomu, že jsme miminko chtěli, test jsem si nedělala každý měsíc. Až jsem jednoho dne večer začala trochu krvácet a první myšlenka byla, že asi potrácím. Vůbec nevím, co mě to tenkrát napadlo. Nevěděla jsem co hned dělat, manžel nebyl doma. Krvácení ustalo. Druhý den ráno jsem volala svému gynekologovi a ten mi oznámil, to, co jsem věděla, že dnes ordinuje v jiném městě, ale já mám jet do nemocnice, do které jsem za ním chodila, a tam mě někdo vyšetří. Zrovna ordinovala primářka gynekologicko-porodnického oddělení. Rychle mi udělala ultrazvuk a řekla, že tam vidí zamlklé vejce a musím okamžitě na revizi dělohy. Ptala jsem se, zda je to nutné a ona na mě začala nepříjemně zvyšovat hlas, že nemusím, že je to moje volba, ale že vykrvácím. Naše třetí dítě mezitím čekalo u sestry, velmi plakalo. Nevěděla jsem, co mám dělat. Hned mi paní primářka vypsala papíry na sál, a že si tam mám zazvonit. Mezitím jsem volala manželovi, aby si přijel pro naše dítě. Čekala jsem více jak hodinu, než mě vzali na sál. Cítila jsem se hrozně, bylo mi velmi smutno. Setry mě utěšovaly, že budu mít další miminko. Pak jsem se probudila a nikde nikdo. Nikoho jsem neslyšela, nikdo mě nepřišel zkontrolovat. Ležela jsem a přemýšlela, co bude dál. Před zákrokem jsem se ještě dozvěděla, že pokud bude vše v pořádku, tak mě ještě ten den pustí domů. Stále nikdo nepřicházel, tak jsem se šla umýt, obléknout a čekala, co bude dál. Asi po 4 hodinách přišla sestra uklízet sál. Divila se, jaktože jsem ještě před sálem. Tak jsem ji řekla, že jsem po revizi dělohy, že bych potřebovala vědět, co bude dál. Říkala, že někoho sežene. Vrátila se, že někdo přijde. Uklízela sál a mezitím mi říkala, že je málo práce v nemocnici, že mají málo zákroků. Najednou v rychlosti přiběhla asi sestra, dala mi zprávu o průběhu revize a propouštěcí zprávu a tak jsem šla. Nikdo mě neprohlížel, nekontroloval, neptal se mě na nic. Jen jsem se dozvěděla, že za týden mám jít na kontrolu, při obtížích hned. Sedla jsem do auta a odjela. Doma na mě čekali tři děti a manžel. Snažila jsem se odpočívat. Ani jsem nešpinila. Vzhledem k tomu, že za dva dny na to došlo k úmrtí v rodině, jsem neměla čas na myšlenky o tom, co jsem prožila. Nikdo mi detaily potratu nevyprávěl, věděla jsem, že se v nemocnici zůstává alespoň do druhého dne. Asi vzhledem k situaci v rodině jsem si říkala, že když vše proběhlo hladce, nemám bolesti a jiné problémy, tak je vše tak, jak má být. Jenže mě to stále nutilo přemýšlet. Něco jsem přečetla na internetu. Za týden jsem šla na kontrolu, která proběhla pouze otevřením dveří, kdy gynekolog na svoji otázku „jak se mi daří“ i sám odpověděl, že vidí, že dobře a šla jsem. Bohužel situace v rodině nebyla jednoduchá a tak jsem se mojí revizí dělohy nezabývala.

Jenže po dvou měsících mi stále rostla prsa, přibývala jsem trochu na váze, nemohla jsem dopnout kalhoty. Udělala jsem si večer těhotenský test a čárky se objevily okamžitě. Jako kdyby mě někdo praštil. Nemohla jsem tomu uvěřit. Druhý den jsem jela ke gynekologovi. Řekla jsem mu, co se mi stalo. Vyšetřil mě a řekl mi, že se nemám divit, protože za chvilku budu v pátém měsíci těhotenství. Hned jsem ho upozornila, že to není možné, protože jsem prodělala revizi dělohy. Řekl mi, že se to stává, nic zvláštního. Rovnou mě poslal na specializované genetické centrum, protože testy v prvním trimestru jsem již nemohla absolvovat. Ještě mi řekl, že to nemám řešit, že jsem přece dítě chtěla. Do papírů napsal jako důvod věk pacientky v době porodu. Vyšla jsem z ordinace, ani nevím jak. Okamžitě jsem volala manželovi, objednala na genetické vyšetření. Najednou mi vše začalo zapadat do sebe. Spousta chyb, které vznikly. Jenže já mám dítě na celý život! Je to především zodpovědnost! A ne jako třeba kalhoty, které se mi nelíbí a prostě je vyměním. Nemohla jsem spát, byla jsem ve velkém napětí. Uvědomovala jsem si, že pacienty se v ordinaci střídají jak na běžícím páse. Že pan doktor má hypotéku, děti potřebují stále nové věci…

Sestra, co přišla tenkrát uklízet na sál, říkala, že není práce…já jsem byla ta vyvolená. Začala jsem zjišťovat informace, kontaktovala linku pro budoucí matky v nouzi. Tam jsem se spojila s paní doktorkou, která mi vše objasnila, vysvětlila. Jenže klid jsem neměla. Stále jsem si říkala, že pokud se něco stane, budu za to trpět já. Sice mám možnost věc řešit soudně, kterou bych využila, ale je to můj život a život našeho dítěte. V genetickém centru na mě koukali, co jim to povídám, ukazovala jsem jim i lékařskou zprávu, kterou jsem si nechala. Vyšetření proběhlo pečlivě a výsledek – ultrazvuk byl v pořádku!!!! Ještě jsem čekala na výsledky plodové vody. Velmi jsem se bála, stále jsem volala, zda něco nevědí. Věděla jsem, že pokud to nebude v pořádku, budu muset porodit miminko, které by mi při předčasném porodu zachránili.. Sice jsem byla ubezpečena, že je vše v pořádku, ale nemohla jsem se dočkat porodu. Stále ve mně byla myšlenka, že teprve, až budu držet miminko, budu si opravdu jistá. I přes to, že se jednalo o čtvrtý porod, miminko ve mně zůstalo déle. Blížil se termín nástupu do porodnice. Jenže mě odtekla plodová voda. Nakonec mi porod museli po dohodě vyvolávat. Za půl hodiny bylo miminko na světě. Byla to půlhodina ohromného strachu z toho, že zůstanu zase na sále sama, nikdo u mě nebude. Emoce pracovaly. Přitom tam se mnou byl manžel a stále setra a lékařka. Dokola jsem je prosila, ať ještě někdo přijde. Když se miminko narodilo, zase nastaly otázky, zda je opravdu v pořádku. Po opakovaném ubezpečení se mi neuvěřitelně ulevilo. Nechápala jsem, jak někdo může kvůli penězům udělat cokoli a stavět na začátku života takové překážky. Narodilo se nám velmi statečné miminko. Jsme na něj velmi pyšní! Uvědomila jsem si, co nám říkali ve škole – že největší mocenský nástroj je informační embargo. Jenže na druhé straně nelze všechno vědět. Proto se chodí k lékaři….