Vědět, jaká je to brnkačka, mám už tři děti

Porodu jsem se vždy bála. Čekala jsem dlouhé hodiny vyčerpávajících kontrakcí, stres a paniku. Docela barvitě jsem si dovedla představit, jak křičím hrůzou, že už nemohu, ať se mnou rychle něco dělají. Můj porod byl nakonec bleskurychlý a téměř bezbolestný.

„Děsím se, že začneš rodit v autě. To bych tě tam nechal a prchnul někam do polí,“ přiznal se otec mého partnera, který slíbil odvézt mě do porodnice. Typický chlap. O tom, jak dlouho narození dítěte trvá, neví vůbec nic. Znalecky jsem ho uklidňovala, že zvlášť u prvorodiček statistiky mluví o plus minus dvanácti hodinách porodu. Prchat proto nebude nutné. Jenže málem mu to vyšlo.

Termín jsem měla 3. ledna. Už od listopadu mě gynekolog po každé prohlídce chválil: „Jste vzorně připravená, to se na prvorodičku jen tak nevidí. Určitě porodíte v termínu, možná i dříve“. Potěšilo mne to. V prosinci mě vysloveně stavěl do pozoru: „Začátek porodu čekejte každým dnem.“ Koncem roku už mluvil doslova o hodinách. Prý možná ani nedojedu z ordinace domů. Byla jsem proto trochu naštvaná, když se ani 5. ledna nic nedělo. Podezírala jsem doktora, že podobným způsobem povzbuzuje všechny ženy. Žádní poslíčci či jiné tušení blízkého porodu.

Dnes v noci porodím

Vyzkoušela jsem několik slušnějších babských rad, které měly přispět k začátku porodu, ale nezabraly podle mých představ. Já už ale toužila vidět miminko. Porodím dnes v noci, napevno jsem se rozhodla pátého ráno a podnikla ještě několik „proporodních“ opatření. Vyšla jsem si na dlouhou procházku ve sněhu, dokonce jsem se i mírně proběhla. Ale opravdu jen mírně. Vypila jsem více maliníku než obvykle. A domluvila se s dcerkou, že se už za pár hodin narodí. Efekt žádný, zdálo se.

Partner už spal, mně se nechtělo, a tak jsem ještě vyzkoušela stimulaci bradavek.

Tentokrát to fungovalo. V půl jedné v noci jsem pocítila něco jako křeč, pak další. Můj porod, bylo mi jasné. Nikoho jsem zatím nebudila, vždyť na porodnici je jistě času dost. Pak jsem zjistila, že trochu krvácím. „Měli bychom jet, pro jistotu, zda je všechno v pořádku, ale určitě mě pošlou domů, že ještě nerodím,“ vytrhla jsem partnera ze spaní.

Cestou do roudnické nemocnice jsem cítila jen malou bolest, to samé při natáčení monitoru. Nic, co by se nedalo v klidu snést. Vyšetřil mě rozespalý doktor. „Jste otevřená na osm centimetrů, rychle, jdete rodit!“

Evangelíci na porodním sále

Nebyla jsem si zcela jistá, co tím myslí. Váhavě jsem vstoupila do porodního sálu. Celé mi to připadalo nepatřičné. Vždyť ženy líčí, jak kvůli nesnesitelným bolestem téměř nejsou schopny vylézt na porodní stůl a já na něj vyskočila jako srnka. Cítila jsem se naprosto fit. Ještě jsme stihli vést s doktorem konverzaci, kterak kdysi sloužil v nemocnici blízko mého rodného města, jak se tam koupal v rybníku a proč jsou slovenští evangelíci koncentrováni hlavně na západním Slovensku, odkud pocházím.

Neměla bych náhodou v této fázi porodu spíše nevědět o světě a ne rozvíjet náboženské teorie?

Pak to přišlo. Trochu vetší bolest, dost silný tlak, asi pět zatlačení (první tři mi vůbec nešly, neuměla jsem se zorientovat, co a jak) a za patnáct minut byla Anička na světě. Za kratinké dvě hodiny od první kontrakce.

Proč to šlo samo

Na porod jsem se poctivě připravovala celé těhotenství. Mělo mi to pomoct zbavit se strachu. Našla jsem si skvělou dulu, která mi říkala, že porod muže být obohacujícím zážitkem. Četla jsem spoustu posilujících knih. Probíhalo cvičení, dýchání, relaxace. Představovala jsem si děťátko, jak ke mně připlouvá po moři, usmívá se a já ho čekám na břehu s otevřenou náručí (celkem pochopitelně jsem tuto scenérii zasadila do mé milované Itálie, konkrétně na pobřeží u Amalfi). Pila jsem maliníkový čaj a chroupala lněné semínko.

Že by celá příprava byla zbytečná? A co když je to přesně naopak, a všechny moje „přípravné práce“ přispěly k tak dobrému porodu? Když jsem se pak téměř omlouvala dule, že jsem si kvůli té rychlosti dovolila přivést Aničku na svět bez její pomoci, řekla mi: „Šlo to samo, protože jste byla tak připravená a porodu se otevřela, přijala ho.“

Nevím, zda měla pravdu. Ale rozhodla jsem se, že tomu budu věřit.