Příchod první ratolesti se nesl v optimistickém duchu.
Příchod první ratolesti se nesl v optimistickém duchu. Byla jsem mladá, těhotenství proběhlo bez jakýchkoli komplikací, v práci jsem vydržela téměř až do porodu.
Chodila jsem poctivě na těhotenské cvičení a se zájmem se snažila vštípit si metodu správného dýchání. I literaturu jsem nastudovala. Takže jaképak obavy.
Nastal den D. Zatloukala jsem poslední hřebíky do právě dovezených skříní a po třech hodinách krátících se pauz mezi kontrakcemi, které mi už připadaly silné a pravidelné, jsem usoudila, že je čas pomalu se vydat směrem k porodnici. Bylo kolem deváté hodiny večer.
Stále jsem měla úsměv na rtech plna očekávání, jaký ten příchod nového človíčka na svět asi je. Po chvíli čekání mě přijala sestra a začal kolotoč otázek. Kontrakce se nijak zásadně nezměnily, a tak jsem na všechny otázky řádně odpověděla a byla jsem odeslána na předporodní vyšetření a běžné procedury.
Otevření na pouhé 2 centimetry nechávalo personál samozřejmě úplně v klidu. Naštěstí bylo na příjmu málo maminek, tak asi jen proto jsem nebyla odeslána domů, ale ponechána v jednom z porodních sálů společně s manželem.
Začala nejdelší noc v mém životě. Zpočátku se nedělo nic, bolesti byly snesitelné, a tak mi byl aplikován oxytocin s tím, že se to buď rozběhne, nebo taky ne. Rozběhlo. Křížové bolesti mě definitivně zbavily úsměvu na rtech, po několika hodinách už mi barvy v pokoji splynuly v jednolitou šeď.
Sestřička mi mile oznámila, že tyto bolesti nejsou ty správné-produktivní, že musím vyčkat na pořádné kontrakce. Přišly až kolem páté hodiny ranní a já zbavena všech sil při křížových bolestech už jsem jen ležela a doufala v nějaký zázrak. Vzpomínám si pouze na okno a ošklivé zelené kachličky. Zpětně nechápu, jak jsem mohla opomenout ono spásné slovo EPIDURÁL a ani to, že jsem si o něj během nekonečných bolestí neřekla. Nejstarší syn se narodil po desáté hodině dopoledne, a jelikož jsem byla pod vlivem nějakých udržovačů vědomí a napůl už ve světě blaženého bezvědomí, vybavuji si pouze tupý pohled malých přivřených očiček.
Pak už byla jen tma. Porod začali lékaři dřív, ještě než došlo k plnému otevření, následky toho jsem cítila ještě mnoho týdnů po porodu. Jako asi každá novopečená maminka jsem si v žádném případě nedokázala představit, že by se tohle inferno mělo ještě někdy opakovat.
Člověk je nepoučitelný a druhý pokus na sebe nechal čekat jen dva roky. Ani teď mě optimismus neopouštěl, vždyť druhé a pak ty další děti jdou na svět přece mnohem, mnohem rychleji. Praskla mi voda, po pár hodinách jsem vyrazila směr porodnice. Vše probíhalo obdobně jako u prvního porodu. Slabé, nepravidelné kontrakce, jež se jen velmi neochotně rozbíhaly. Po osmi hodinách na porodním sále jsem už vyčerpaná se slzami v očích přestala věřit v rychlou akci. Naštěstí doktor, který sloužil, byl rozumný, a když potřetí přišel s tím, že jsem přesně ve fázi, kdy je ideální podat epidurál, kývla jsem na to. Aplikace byla bezbolestná a svět byl najednou zase krásný. V tomto případě bylo na celém porodu nejhorší závěrečné šití (to jsem u prvního porodu stěží zaznamenala, přestože bylo velice dlouhé). Druhý syn se narodil téměř stejně jako první, po bezmála čtrnácti hodinách od prvních kontrakcí. Díky epidurálu jsem zářila a sršela energií, sestřičku jsem vlastně viděla jen jednou, kdy mi prvně chtěla pomoct do sprchy.
Pak už jsem z personálu neviděla skoro nikoho, natolik mi bylo dobře a kojení i regenerace po porodu probíhaly skvostně.
U třetího těhotenství jsem už nepropadala žádným optimistickým představám. Veškeré hrdinské vidiny porodu bez epidurálu jsem zavrhla už při pohledu na dva proužky v těhotenském testu.
Tentokrát už mi nebylo tak dobře jako v předchozích těhotenstvích, přidaly se zdravotní komplikace, a tak jsem jen unaveně čekala na verdikt pana primáře. Císařský řez byl plánovaný v epidurální anestezii. Byla jsem ráda - moc jsem miminko chtěla vidět hned po porodu. Samotná operace na mě působila psychicky dosti destruktivně, možná i proto, že se mnou nikdo moc nemluvil. Bála jsem se, abych necítila samotný řez, ani aplikace do páteře nebyla příjemný zážitek. Obavy byly liché, žádná bolest cítit nebyla a holčička se narodila bez komplikací po asi dvaceti minutách. I když spontánní porody přinášejí obrovské množství bolesti, nikdy bych dobrovolně sekci nevolila.
Pooperační regenerace probíhala pomalu a já láskyplně vzpomínala, jak rychle jsem byla fit po předchozích porodech.
Na to samé jsem vzpomínala i po porodu poslední holčičky. Kvůli opětovným zdravotním problémům jsem znovu musela podstoupit císařský řez, na doporučení anesteziologa v celkové anestezii. Tentokrát byl operační tým velice milý a sdílný, předchozí trauma se neopakovalo. Jediné, co mě hodně mrzelo, že jsem miminko viděla až po několika hodinách. Přece jen pohled na právě narozené dítě je neopakovatelný.
Tak se na něj dívám co nejvíce teď, abych mu to vynahradila, a v duchu děkuji tam nahoru za čtyři nádherné, neopakovatelné a jedinečné dary...
V této rubrice dáváme prostor zkušenostem vás, našich čtenářek a čtenářů. Píšeme o vašich prožitcích, stejně jako na vašich obecných zamyšleních či námětech, co lze udělat pro to, aby maminky, děti a celé nové rodiny vycházely z porodu zdrávy a posíleny.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.