Každé dítě je jedinečné, také každý porod byl jiný...

Barborka se narodila v červnu 2002.

Večer jsem volala dule, že mám kontrakce, ale moc to nebolí, tak se asi nic neděje, když vtom mi vystříkla plodová voda. Takže se dělo. Zkontrolovala jsem tašku, vybavila se osuškou a nepromokavou podložkou do auta a jeli jsme. Než jsme dojeli do Podolí, myslela jsem, že při kontrakci prošlápnu podlahu auta. Ani nevím, jak jsem vyšla schody. O půlnoci jsem zazvonila na sestru. Ta se opřela do futer: „Co chcete?“ „Dobrý večer, já asi rodím,“ odpověděla jsem. A sestra: „Prosím vás, jak jste na to přišla?“

Po vyšetření, papírování a přípravě jsem šla na box, kde jsem se v teplé sprše na míči proskákala až k rannímu porodu. Sestra řekla, že jsem otevřená, mám si sednout na stoličku a zatlačit. Byla jsem vytrénovaná, na dvě kontrakce byla Barunka venku. Až jsem se divila, že to šlo tak rychle. Dula přijela až po porodu, ale právě včas, aby mě mohla držet za ruku při šití. Byla jsem potrhaná, šili mě dvakrát na sále a odpoledne mě vezli na revizi. Když jsem se vzbudila, vedl ze mě drén a byla jsem bílá jako zeď. Měla jsem dostat transfuzi, kterou jsem odmítla a poslala manžela pro červenou řepu. Měli jsme štěstí, uvolnil se nadstandard, tak jsme strávili 5 dní společně s tatínkem s výhledem na vodu.

Kateřina se narodila v listopadu 2004.

Byla jsem domluvená s kamarádkou, že Barušku pohlídá, až pojedeme do porodnice. Barunka byla připravená první, s batůžkem a polštářkem mě povzbuzovala „Tak už jedeme rodit.“ Vyzvedli jsme dulu a jeli do Podolí. Před porodnicí jsem si uvědomila, že nemám žádné kontrakce, a tak jsme šli na Vyšehrad a zpátky. Byly 3 hodiny ráno a pořád nic, jen já měla pocit, že dneska rodím. Navrhla jsem, že se půjdu do porodnice aspoň ukázat. Když mě sestra napojila na monitor, začaly pořádné kontrakce. Ocitla jsem se na stejném boxu jako před dvěma lety. Když prošel po chodbě doktor, kontrakce ustaly. K ránu se porod rozběhl a Kačenka byla na světě. Dostala jsem ji do náruče!

Jen sestra mi vynadala, že dítě přikládám k prsu v její nepřítomnosti. Při odchodu ze sálu ji vezla před námi a najednou odbočila.

Poslala jsem manžela, aby zjistil, kam odvezla moje dítě. Prý do inkubátoru, aby nebyla podchlazená, a že ji přivezou. Za dvě hodiny jsem šla prosit na ošetřovnu, že chci mít dcerku u sebe. Prý ať se uklidním, že mi dítě nikdo nebere. Ale místo dvou dětí jsem neměla nic, byla jsem sama v pokoji a přemýšlela jsem, jak sundat pavučinu u stropu. Kačenku mi přivezli až po obědě.

Eliška se narodila v říjnu 2006. Chtěla jsem ambulantní porod, abych mohla být co nejdříve se staršími dětmi. Bohužel ani v jedné porodnici o tom tenkrát nechtěli slyšet. A tak jsem se domluvila s porodní asistentkou na kontrolách i s dulou, že přijede a případně pohlídá děti, kdybych nakonec jela do porodnice.

Ten den odpoledne jsem zavolala dulu, aby večer přijela. Šli jsme jí všichni naproti.

Tatínek vzal děti ještě na procházku s baterkami a já s dulou jsme šly domů. Při povídání o tom, jak se kdo má, jsem málem zapomněla rodit. Po večeři jsem si už musela kleknout na čtyři a mezi kontrakcemi jsem volala porodní bábu. Holčičky ale chtěly v postýlce pohádku od maminky. Klečela jsem vedle postele a četla a holky se hněvaly, že pohádku co chvíli přerušuju a funím. Konečně dorazila i porodní bába, vyšetřila mě a po pár kontrakcích odtekla plodová voda. Při další kontrakci vyčuhovala hlavička, hladila jsem ji po vláskách. Měla jsem žízeň, a tak Eliška chvilku počkala, abych se napila, a s další kontrakcí se narodila. Porodní bába mi pomohla Elišku osušit a dát na prsa. To byl úžasný okamžik, cítila jsem se jako královna, držela jsem svoji holčičku a užívala si to. Barunka, která ještě nespala, konstatovala, že už nekřičím, a přišla se podívat.

Potom se vzbudila Káťa, přišla se seznámit se sestřičkou. Dula mi uklidila koupelnu, dala prádlo do pračky. Já jsem vše druhý den vyprala a pověsila. Měla jsem spoustu energie. Měla jsem celou rodinu pohromadě, byli jsme všichni v jedné posteli.

Pepíček se narodil v červenci 2009. Oznámila jsem večer porodní asistentce, že pro ni manžel dneska přijede, aby byla připravená. A požádala dulu, ať už jde na vlak. Holky jsem uložila a nanosila vše potřebné do koupelny.

Když mě kontrakce uzemnily na kolena, poslala jsem manžela pro porodní asistentku. Přišli na poslední chvíli a dula těsně po porodu. Pepíčka jsem si přitulila. Byl bledý, asi ho to také zmohlo, ale já byla šťastná. Šťastná, že už mám tu bolest za sebou. Šťastná, že držím zdravého a krásného kluka. Ráno jsme holkám hned po probuzení oznámili, že mají bratříčka. Všechny tři ho chtěly hladit a seděly kolem něj jako tři sudičky.

Je pro mě radostí i poučením trávit čas se svými dětmi, a tak si ho užívám každý den.