Separace dítěte od matky po porodu

Byla jsem potřetí těhotná, prvně jsem velice brzy potratila, druhé těhotenství bylo udržované s předčasným porodem ve 33.tt.

Ani další těhotenství se neobešlo bez komplikací. V 7.tt krvácení, ve 12.tt jsem se do nemocnice prozvracela. Ve 22.tt odchod hlenové zátky, kontrakce, hrozící potrat... Bohužel ve 28.tt jsem začala slabě krvácet a měla jsem znovu kontrakce, takže zpátky do nemocnice, kde jsem zůstala až do 35.tt na lůžku s nohama nahoru a na infuzích. Pak mě pustili domů, ale v sobotu jsem se vrátila, tentokrát s preklampsií.

V pondělí mi v 17 večer odtekla plodová voda a 17.30 mě přijali na porodním sále. Zrovna se měnila služba a vedle na sále se rodilo, takže mi natočili monitor a měla jsem relativně klid a soukromí. Kontrakce byly pravidelné co 5 minut, ale velmi slabé, byla jsem celkem vysmátá a klidná. Ve 20.55 primář začal porod urychlovat, protože jsem měla vysoký krevní tlak a dostala jsem horečku, takže oxytocin, klyzma, sprcha a 2 tabletky prostinu vaginálně. Kontrakce hodně zesílily...

Po 23. hodině se mi kontrakce slily do jedné obrovské křeče bez pauzy, začala jsem zvracet, brečela jsem, že chci epidurál, že to nevydržím. Porodní asistentka byla velice milá a empatická, snažila se mě uklidnit a říkala: já vím, ten prostin je hnusný, vydržte, už jste na 6 cm, za chvilku to bude. Začala jsem sténat nahlas, ke konci jsem začala i křičet. V životě mě nenapadlo, že budu křičet u porodu. Najednou jsem cítila silný tlak na konečník, s údivem jsem se zeptala, co to je, a PA: no to je přece vaše miminko, už chce na svět, budeme tlačit , ale já jsem nemohla, tolik to bolelo a já byla už úplně vysílená. Dvakrát jsem dokázala zatlačit, sáhla jsem si na hlavičku mezi svými stehny, ale pak už jsem nemohla a jen křičela. Začala jsem vidět v mlze, pak už jsem měla jen tmu před očima a hlas sestřičky se mi vzdaloval. Sestřička mě na sále profackovala a podala mi kyslík, to mě přivedlo zase zpátky a po 10 minutách jsem maličkou Katku vytlačila. PA mi ji ihned dala na bříško a já ji mohla hladit, byla nádherná, hned křičela a já byla šťastná, byla to taková úleva. Jenže pak se přestřihla pupeční šňůra a v ten moment mi ji z bříška vzala dětská sestra a utíkala s ní na novorozenecký box. Já mezitím porodila placentu a dětská sestra mi přinesla zabalenou Kateřinu ukázat. Sdělila mi, že váží 2700 g a že je nedonošená a musí ji odnést do inkubátoru. S tím jsem se smířila, přece jen se Katka narodila o měsíc dřív.

Co ale následovalo, bych nepřála ani svému úhlavnímu nepříteli. Hned v 6 hodin ráno jsem vstala a letěla se podívat na malou na JIP. Zeptala jsem se jestli si mohu malou pohladit, mohla, ale jen na chvilku. Sotva jsem se jí dotkla, už mi sestra říkala, ať jí zavřu inkubátor. Donesla jsem jí polohovátko, tzv.dělohu, na které jsem v noci spala, aby polohovátko bylo cítit mým pachem, neumožnili mi ho mé dceři do inkubátoru dát, ale aspoň jí dali polohovátko od nich. Požádala jsem o nějakou nádobku na mlíčko, abych jí mohla donést. Koukali na mě, jako bych spadla z Marsu a bylo mi řečeno, že laktace nabíhá 2. - 3. den po porodu. I přes to jsem si odnesla kelímek na mlíčko. Odpoledne jsem si chtěla malou klokánkovat - neexistuje, tak aspoň přebalit - no vy jste se snad zbláznila, ještě na ni přenesete nějakou infekci.

Druhý den mi lékařka dovolila si malou na chvilku pochovat, ale já si přála ji klokánkovat, tak jsem ji 30 minutek klokánkovala. Celou dobu jsem jí zpívala a po tvářích mi tekly slzy. Třetí den ji přendali z inkubátoru do vyhřívané postýlky a vytáhli jí infuzi. Když jsem přišla na JIP, šíleně jsem se lekla, když jsem viděla prázdný inkubátor a lékařka mi sděluje: to jste překvapená a že zkusíme kojit. Dvakrát jsem ji nakojila a konečně ji viděl i tatínek.

Čtvrtý den Katce prudce stoupla žloutenka, putovala zpátky do inkubátoru. Já dostala injekci na odchod očistků, ale na ni jsem dostala alergii, takže jsem celý den nemohla za malou. V noci se mi udělalo lépe a tak jsem na 3. ráno odstříkala mlíčko a zanesla ho na JIP s tím, jestli mohu vidět malou. Odpověď byla: no to snad nemyslíte vážně tak pozdě v noci. Přesto jsem ji na chvilku viděla.

Pátý den ráno při vizitě vidím Katku v inkubátoru celou bledou, bříško nafouklé k prasknutí a se sondou v nose a z ní zelený odpad - lékařka mi sděluje, že malá je v sepsi a že jí přestala fungovat střeva, a naznačovala mi, že za to můžu já, protože jsem je tlačila, abych se o malou mohla starat, hladit ji, klokánkovat, kojit ji a tak to všechno uspěchali, aby mi mohli vyhovět. Katka je na tom velice špatně a úplně mi zakázali na ni sahat a otevírat inkubátor. Ptala jsem se, proč na ni nesmím sahat. Protože na ni přenesete infekci a zemře, my pro ni dělame maximum, snažíme se jí zachránit život. Naopak vy ji ohrožujete na životě. Argumentuji tím, že ony na ni také sahají a já si ruce desinfikuji. Po 20-ti minutovém dohadování sděluji sestře, že já na Katku sahat budu, a pokud se jí to nelíbí, tak jim podepíši negativní reverz. V 16.30 ho podepisuji: "Maminka informována o vážnosti stavu, o hrozící NEC a nebezpečí z ní vyplývajícím, o nutnosti parenterální výživy, ATB léčby a klidovém režimu dítěte. Přesto trvá na svém přístupu a v zájmu bazální stimulace bez vědomí personálu otvírá inkubátor a stimuluje dítě. Za toto své jednání chce nést svoji zodpovědnost. "

Věděla jsem že to možné je, přece jsem měla už jednu vlastní zkušenost za sebou, přece už mám doma jednoho nedonošence a v Plzni se k nám chovali úplně jinak, Honzík netrávil 10 dní po porodu, měl krev ve stolici, celkově se zhoršil. Průběh byl docela podobný, ale nikdo mi nezakazoval na mé děťátko sahat, mohla jsem si ho pochovat, klokánkovat, přebalit, změřit mu teplotu, zvážit, prostě matka byla zapojena do ošetřovatelské péče o miminko, krmili jsme přes sondu a zde? Matka brána jako obtížný hmyz a dítě v inkubátoru tak maximálně na koukání jako na nějaké výstavě a opovažte se na něho sáhnout! - takhle jsem se nějak aspoň cítila a byl to tak hnusný pocit...

Každopádně jsem velmi omezila pobyt u inkubátoru a poslušně jsem se jen na Katku koukala. Rvalo mi to srdce, vyletěl mi tlak nahoru tak, že jsem musela dostat injekci a pak infuzi, natáčeli mi EKG a volali ke mně internistu, báli se, abych jim nešla do eklamptických křečí, celý den jsem probrečela. Kolem JIP jsem nemohla ani projít, sotva jsem se přiblížila, začla jsem se nekontrolovatelně třepat a musela jsem utéct zpátky na pokoj se vybrečet, prostě to nešlo.

Další den jsem chtěla mluvit s primářem. Primář si na mě našel čas a mluvila jsem s ním na JIP vedle inkubátoru. Nebyl to 3x milý rozhovor. Ptala jsem se, proč nemohu na Katku sahat, když oni můžou, začal na mě řvát, že Katka je na kyslíku, a pokud chci, aby měla poškozený mozek, tak at na ni sahám klidně dál - ale Katka na kyslíku nebyla, kdyby byla na kyslíku, tak jí do inkubátoru nelezu. Pak jsem lékařku poprosila, aby Katka dostala aspoň pelíšek, řekla, že ho nedostane, tak jsem se zeptala na důvod a ona mi sdělila, že na ni potřebují dobře vidět. Po tomto sdělení jsem chtěla nechat převézt Katku do jiného zařízení. Primář mi řekl ano, že ji převezou, ale jedině na mé vlastní náklady. Volala jsem zakladatelce Babyklokánků Ivaně Antalové a ta mě podpořila, to oni porušovali základní práva, ne já. Po ujištění jsem se uklidnila a šla na JIP, už jsem se ani neptala, odesinfikovala jsem si ruce a otevřela inkubátor. Sotva jsem to udělala, začla po mně sestra řvát, co si to dovoluji, tak jsem jí sdělila, že jsem podepsala negativní reverz a že na svou dceru prostě sahat budu. Položila jsem jí svou dlaň na temeno a začla na ni mluvit, že jsem s ní a že ji tam samotnou už nikdy nenechám, začala jsem jí zpívat a Katka otevřela oči. Večer se začala zlepšovat a i mně bylo mnohem mnohem lépe.

Třetí den uznala lékařka, že Katce má přítomnost neškodí, ale naopak prospívá. Po 3 týdnech jsme byly obě propuštěny domů.

Katka v krizi

Katka den bez mámy

Katka reaguje na mámu otevřením očí

Spokojená Katka s mámou