Re: Soňo, díky

Ahoj,

taky se přidám.

Brno-Obilní trh 2011
JIP - návštěvní doby pro matku i pro otce jsou stejné - 13-16 hodin. Jindy tam matku nepustí. Resp. pustili mě tam několikrát, když jsem si to hystericky vybrečela. Pokoje pro matky (po propuštění z gynekologie) tam nejsou. Jejich pokyn zněl - odstříkávejte, jednou denně nechte sanitkou přivézt k nám mličko, jednou za 2-3 dny si přijeďte na návštěvu. Myslela jsem, že mě chtějí zabít. Dopadlo to tak, že jsem týden denně jezdila 80 km po dálnici do Brna a zpět (tj. 7-10 dnů po porodu), uřvaná jsem řídila, psychicky naprosto rozložená, s mlíkem v chladící tašce, ve 13 jsem zvonila na oddělení v 16 jsem odcházela. Pak jsem si v Brně pronajala byt (díky laskavosti jiné maminky, která mi byla ochotná na měsíc pronajmout nezařízený byt jen za cenu energií a poplatků, nikdy jí to nezapomenu, mohla jsem bydlet jen 10 minut pěšky od nemocnice a nemusela jsem se bát, že v slzách a vyčerpání se zabiju na dálnici). Opakovaně mi taky dávali najevo, přístupem i vysloveně mi to říkali, že svému dítěti ubližuji tím, že mu otvírám dvířka do inkubátoru a sahám na něj. Denně jsem prosila o pochování nebo o klokánkování, obdem mi vyčítali,že kvůli tomu, že jsem mu otvírala dvířka, se jeho stav zhoršil (třeba mu museli přidat 2% kyslíku). Občas mě sestra chodila hlídat, tj. seděla vedle mě a kontrolovala, jestli skutečně dvířka neotvírám. (Protože jsem samozřejmě otvírala, když tam nikdo nebyl.) X-krát jsem měla pocit, že své dítě můžu snad zabít svojí přítomností. Bála jsem se vyřvat si něco, protože jsem nechtěla, aby si vztek na mě vylili na mém dítěti. Prostě nemůžu nasrat někoho, kdo má 24 hodin denně v rukách život mého dítěte. Časové výjimky nebyly ani pro taínky, takže můj, který chodí denně do práce a má to 80 km daleko, prostě jezdil jen jednou týdně, když si bral v práci odpoledne volno a pak o víkendu, aby dítě viděl. Kdyby to šlo, seděla bych klidně 24 hodin denně vedle inkubátoru.

Brno - oddělení IMP
Režim ješttě horší, přestože miminka jsou na tom už mnohem líp, když nemusí být na JIP... Návštěvy rovněž platí i pro matku - návštěvní doba ještě kratší - denně 11-11:30 a 13:15-15:00. Dítě si nesmíte samy ani vyndat z postýlky - musíte požádat sestru, která přijde, dítě Vám dá do náruče, pak zas přijde a dítě uloží do postýlky. Roomingy neexistují. Pokoje pro kojící matky jsou tak plné, že čekáte, až budete na řadě, aby vás přijali. Přebalit si dítě, neexistuje. Kojení si musíte vyprosit. Alternativní krmení neexistuje - krmí se sondou do žaludku, pak flaškou. Kojící poradkyně neexistuje. Jejich pokyn, který Vám dají i písemně, je - odstříkávejte, jednou denně přineste odstříkané mlíko, můžete přijít v tyto hodiny.

Po přijetí na oddělení jako kojící matka (bez možnosti roomingu) smíte chodit 7x denně v předepsané hodiny (tj. skupinově), dítě už smíte samostatně vyndat z postýlky, přebalit, nakrmit, kojit dle pokynů - tj. 1x denně, příp. 2x denně, max. s čím jsem odcházeli i domů je, že kojí se 3x denně, 4x se krmí z flašky. Rozdíl ve zdravotním stavu dítěte není žádný - jen v tom, že teď jste přijatá do nemocnice, kdy jste při přejejtí podepsala obecný revers - prohlášení, že cokoli se dítěti stane, je vaše odpovědnost.

Bratislava - oddělení patologických novorozenců (tj. totéž jako IMP) - 2011
Pokoje pro matky jsou oddělené, ale v dostatečném množství - bydlela jsem sama na 2lůžkovém pokoji. K dítěti SMÍTE kdykoli (ale maminko, jste tu přece přijatá proto, abyste se o dítě starala, takže samozřejmě, že tu můžete být kdykoli, dokonce byste měla), děláte si s ním co chcete (tj. koupete, přebalujete, krmíte, chováte, vyndáte si sama z postýlky...). Nesmí se tam spát, ale zavolají, když v noci dítě pláče, ať si přijdete ho nakrmit. takže to probíhalo tak, že jsem chodila na pokoj se vyčůrat a najíst se a v noci se prospat, jinak jsem seděla s knížkou vedle postýlky malého, když se probudil, tak jsem tam byla a mohla ho hned pochovat, dle potřeby přebalit a nakrmit. Oddělení stejného typu, přístup tisíckrát lepší. Přitom fakultní nemocnice obě, tj. obě dalo by se říct fabriky. Je to OPRAVDU jen o personálu, tj. o tom, jestli máte "štěstí" a narazíte na fungující organizaci nebo na starou předpotobní - přístupem.

A můžu vám říct, že zatímco z Brna budu mít skutečně trauma na celý život, z Bratislavy jsem odcházela v podstatě nadšená (vím, že to má své nedostatky pořád, třeba ten rooming, který zažila ségra s nedonošeňátkem v Hradci Králové, není ani v Bratislavě), ale po té hrůze v Brně, to bylo zlaté.

Dále chci říct, že jsem samozřejmě maximálně vděčná i brněnskému personálu za lékařskou péči o dítě.

ALE JDE DĚLAT LÉKAŘSKÁ PÉČE I LIDSKY A TO SI BOHUŽEL V BRNĚ ABSOLUTNĚ NEUVĚDOMUJÍ. A SORRY - MATKA PO PORODU, S OHROŽENÝM DÍTĚTEM, KTERÉ NESMÍ ANI VIDĚT, ANI NA NĚJ SAHAT, ANI HO POCHOVAT - SE PROSTĚ BUDE CHOVAT JAKO HYSTERKA. JINAK TO PODLE MĚ SNAD ANI NEJDE. TAKŽE ANO - JSME HYSTERKY, ALE DĚLÁTE TO Z NÁS VY-ZDRAVOTNÍCI, POKUD PROSTĚ TUHLE PŘIROZENOU POTŘEBU MATKY NERESPEKTUJETE.