Re: Díky

No a u holy, nastal problém hodinu po porodu, přesně v době, kdy si ji brala sestra na koupání atpod. tak jim prý začla promodrávat a zrychleně dýchala tak musela na dětskou jip přesně tam kde byl tehdy syn. (dne už s odstupem času asi vím , proč tak náhlá změna, když u mě na sále byla celou dobu v poho, domnívám se, že nezvládlá to krátké odloučení, je na mě od narození dost citově závislá, tzv. mamánek) Lékaři si myslelli, že za změnu stavu zničeho nic může bud infekce, nebo cukrovka, ale po vyšetřeních se jim nic neukázalo, jenže stav stále přetrvával, rychlejší dýchání než je normál, 3. den od porodu rozodly, když už si nevěděli rady, že malou převezou do jiné nemocnice, specializovaná jip na nedonošence, spřevozem jsem souhlasila v zájmu dítěte, jenže to jsem ještě nevěděla, že já s malou nepojedu, že tu musím zůstat dokud mě nepropustí gynekologie. Sanitka na cestě tak mi nezbývalo, než to akceptovat stím, že se nechám hned jak to bude možné propustit a pojedu za malou. Dětský doktor co měl malou na starosti, byl ochotný vše mi vysvětlil co a jak mám udělat, dal mi i kontakt na tu nemocnici přímo na to oddělení jip. kam si mám pak zavolat až mě pustí domu a vše si tam výřidti, teda můj pobyt tam i mě pak přišel večer informovat, že volal do té nem. jak je malá na tom. Opravdu byl ochotný, sám měl zájem, malá byla jeho pacientka. Nejhoší pro mě bylo vidět odjíždět sanitku a jak tam malou v inkubátoru nakládají a ta noc bez ní. Vůbec jsem nespala, jen jsem tupě zírala z okna, byl zrovna úplněk a vduchu jsem promlouvala k malý. Na druhý den ráno jsem se nechala při vizitě propustit, ale musela jsem trošku zalhat, když se mě doktorka ptala jsetli už jsem měla stolici, což jsem ještě neměla, ale věděla jsem, že když řeknu pravdu tak mě nepropustí tak jsem řekla, že jo, stejně si to neměli jak ověřit, stím že jsem si řikala, že kdyby nastal nějaký zdravotní problém tak budu v jiné nem. a o pomoc si řeknu. V té jiné nemocnici jsem k malý měla neustálý přístup, stím, že jsem akceptovala jejich pravidla o chodu oddělení, věděla jsem, že tam jsou miminka ty úplně nedonošená a musí být nějaký pravidla. Malé tam na nic kloudného stejně nepřišly akorát zjistili, že má trošku zanícený pupík,ale to spravila mastička, a stav se sám spravil, tím, že jsem byla neustále sní, pravidelně jsem za ní docházela každé 3 hodiny a to i v noci a měla ji ten čas sama pro sebe na kojení a pochování,i jsem tam mohla sedět a koukat na ní jak leží v inkubátoru, pak jsem ji dostala po pár dnech k sobě na pokoj a cca za 10 dní jsme šli domu. Po této zkušenosti vím, že ten kontakt matky je opravdu hodně důležitý.