Názory k článku Jak se rodí v Ostravě

Ano, Sylvie, přesně tohle:

Proč vůbec ženy samy shazují ty, které tyto procedury nepodstoupily nebo podstoupit nechtěly, řečmi - a kde je problém, oholit se přeci může každý doma, když mu to vadí od zdravotníků...

- mě na tom všem udivuje asi nejvíc...

Reya
Souhlasím. Pokud to někomu nevadí, tak ať se nechá prohlídnout třeba půlkou špitálu. Pokud to někomu vadí, vždy se dá slušně doktorům říct, že takhle to nechci.
Jen je asi trochu zbytečné se navzájem dohadovat, co že si to někdo vymýšlí, každý máme přece právo na jiný pohled na věc. Stačí jen trocha tolerance.

Zuzano, píšeš: Proboha ženy! Já jsem psala, že si já myslím, že to tak hrozné není, omlouvám se všem, které tím trpěly a měly trauma. Opravdu to bylo nepříjemné, ale vydržely jste to bez následků, nebo jste měly trauma? - opravdu ti nerozumím. Omlouváš se tedy těm, kdo tím trpěly a měly trauma, nebo jejich pocity zpochybňuješ, protože tys to prožila jinak? Poněkud si protiřečíš.
Já třeba nerozumím tomu, proč tak moc stojíš o klystýr a proč ti tak moc vadí případný únik stolice, ale budiž - pokud ti klystýr přidá na klidu, proč ne. Ale nepohoršuj se nad těmi, které to prostě "mají jinak". Článek Lucie je opravdu dost expresivní, nicméně tón tvých příspěvků a tvé kategorické soudy si s ním až tak nezadají.

internet mám teprve chvíli a teprve párkrát jsem psala nejaké příspěvky.Byly zveřejněny a pak zmizely!nevímm zda je to normální nebo mě tady nemají rádi... Ale už mě to nebaví.Můžete mi někdo napsat jak to tady chodí.Celkem mě to mrzí.Díky Katka

Reyo, já měla nervy v pytli z prvního porodu, též mi tady na Rodině některé čtenářky předhazovaly totéž co autorce tohoto článku - totiž že problém je ve mně, že mám nereálná očekávání, že se neumím ozvat, že kdovíjak jsem se s personálem bavila, ono totiž na hrubý pytle hrubá záplata a bla bla bla prostě jsou lidi, kterým se nikdo nezavděčí, protože si budou stěžovat všude.

No vidíš to a já mám za sebou dva další porody a ty byly naprosto v pohodě. Pokud jsem něco chtěla nebo nechtěla, stačilo to ŘÍCT - nemusela jsem svůj požadavek OBHAJOVAT, VYSVĚTLOVAT, OPAKOVAT, TRVAT SI NA SVÉM... což jsem u prvního porodu musela. A stejně jsem byla ta divná, snažili se mně "přečůrat", lékař mě oblboval tím, jak strašně moc svým chováním ubližuji dítěte (a já byla strachy po*raná až za ušima, než jsem pochopila, že od něj je to jenom rétorické cvičení, nikoli informace o aktuálním stavu), na mou adresu personál pronášel posměšné poznámky, na šestinedělí mi k úkonům odnášeli dítě, když jsem spala (jestli to byl na oddělení normální postup nebo jenom reakce na to, že pokud jsem byla vzhůru, tak jsem chtěla být jednak informovaná o tom, co s děckem dělaj a jednak u toho přítomná, to nevím)... Zkrátka pobyt v nemocnici u prvního porodu byl pro mne záhul na nervy, protože jsem tam cítila jak hadr na podlahu. Pobyt v porodnici při druhém a třetím dítěti byl naprosto v pohodě a ráda na něj vzpomínám, protože se ke mně personál choval jako k svéprávné bytosti.