Názory k článku Máme krásného syna. Tatínek neví, že není jeho…

Já myslím, že tohle je slovíčkaření. Alespoň podle mých zkušeností se pojem děvka běžně užívá i pro osobu vysoce promiskuitní, která za "akt" nebere peníze, stejně tak prostitutka by mohla namítat, že ona přece není žádná děvka, ale osoba samostatně výdělečně činná, podnikající v oblasti erotických služeb (akorát teda neplatící daně, že jo... ), popř. společnice, masérka nebo já nevím co.

To, jak věci nazýváme, na jejich podstatě nic nemění.

Jo ono tady jde především o to, aby někdo nebyl pro smích celému městu, aha.
no já myslela, že se bavím s dospělými, tedy zralými lidmi.

ve Slávčině příběhu navíc není zmínka o tom, že je to veřejné tajemství, takže i tato pubescentní potřeba by neměla převážit nad ohleduplností k druhejm, zvlášť k nejbližším (dítě, manžel)

Přece to, že nekomentuju každého na potkání neznamená, že furt lžu. Podle tvojí teorie zřejmě jdeš po ulici a povoláváš na lidi: "Haló, pane, vy máte ale kráááásnou kravatu! A vy tam, paní, ne vy, vy vypadáte hrozně, ale ta v tom modrém svetru, kde jste se nechala stříhat, ten váš účes je báááječný!!!" Takhle to přece nechodí.

Něco jiného by bylo, kdyby se tě sousedka zeptala přímo: "Líbí se vám moje miminko?" (což asi není moc reálné) Nebo "Že vypadá v té čepičce roztomile?" Tady to asi nějakou tou lží zavání, ale vždycky se dá říct třeba "No to je ale krásná čepička" (pokud bude), popř. pochválit něco jiného na miminku - že dítě vypadá jako opička asi neřekneš nikomu. Nejde o to sdělovat pravdu tím nejdrsnějším možným způsobem, ale pokud možno hezky.

Rodiče dítěte jsou ti, kteří se o něj starají. Docela se divím tomu humbuku "vlastní krve" v době, kdy spousta otců vychovává děti a stará se o ně, ač patří partnerkám, které si je pořídily v předchozích vztazích (častěji děti zůstávají s matkami a "otci" se střídají). Pokud se někdo podílí na zplození dítěte a pak už nic a jiný muž dítě s láskou vychovává, tak je tatínkem ten, co je doma a hotovo.
Luki, vážím si tvého vztahu k ženě, ale trocha tolerance a pochopení taky není žádná ostuda. Aby se ti v životě nepřihodila situace, kdy budeš muset svoje razantní názory lehce přehodnotit

1) Ne, nelžu, řeknu jí pravdu. Sice s tím v tu chvíli nic nenadělá, ale příště si ji nevezme nebo do ní zkusí zhubnout. Já taky nesnáším, když mi někdo tvrdí, jak v něčem vypadám báječně a přitom si myslí, že mám šlehu. Nevím, co je krutější - říct jí, že tahle věc jí nesluší, ona to zváží a nějak s tím naloží, nebo jí říct, jak v té sukni vypadá naprosto úúúúúúúžasně a bude pro smích celému městu - jo, vlastně, ale nebude to vědět a o to jde, že jo...

2) Určitě je důvod, proč mi ty chlebíčky nechutnají - nejím uzeniny, plísňové sýry, rajčata. Takže neřeknu - ty chlebíčky jsou fakt úplně hnusné. Řeknu, že mi nechutnají, protože nemám ráda rajčata. Tečka. Hostitelka jistě nabízí i něco, co mi chutná, zde je na místě tuto jinou pochutinu pochválit. Teda: Chlebíčky mi nechutnají, nemám ráda rajčata, ale jím tady ty jednohubky, ty jsou úplně super.

3) Šéf není debil (většinou), takže cpát mu, jak moc jsem nadšená, že jsem mohla zůstat přesčas je asi celkem blbost. Řeknu tedy: Sice se mi to zrovna nehodí / Nechtěla bych, aby se to stávalo pravidlem / "nějaký rozumný důvod", ale vím, že tu práci je třeba udělat, takže jsem ochotná tady čas od času zůstat dýl.

Nemyslím si, že v některém z těch případů lžu, ale říkám pravdu přijatelnou formou. Nesnáším totiž pokrytce.