Máme krásného syna. Tatínek neví, že není jeho…

Možná je někde mezi vámi maminka, žena, která byla svému partnerovi nevěrná, zjistila, že je těhotná a tuší, že otcem je ON. A teď tápe a neví, co bude dál… Stejně jako jsem tápala já a hledala jsem nějaký článek, zkušenost jiných maminek, rady psychologů, cokoliv, co by mi v mém rozhodování pomohlo. Přečetla jsem mnoho časopisů pro maminky - a našla jsem jeden jediný příspěvek na toto téma… Samozřejmě, člověk se tím nerad chlubí. A právě pro tebe, maminko, píšu tenhle článek… Dovol mi dát průchod mým myšlenkám tak, jak přicházely. Odpověz si sama na otázky, které tě trápí. A poslechni hlavně své srdce…

Je to šok!

Ať už jsi s NÍM otěhotněla plánovaně nebo nechtěně, stojí před tebou otázka - říct pravdu nebo lhát? Říct pravdu svému partnerovi, že jsi těhotná s někým jiným, a počkat, jak se s tím on sám "popere"? Pohádáte se, možná odejde, možná zůstane s tím, že tě má rád a chce tě i s tvým dítětem. Když odejde, bude tvé mimi bez táty. Tedy v případě, že ON se k němu nemůže či nechce znát. Nebo lhát? To se přece nemá… Když ale budeš lhát, možná budete stále spolu. Mimi bude mít tátu, babičku, dědu. Budete spolu, ale mezi vámi bude LEŽ. Zvládneš to?

Já jsem byla slaboch. Lžu. Manžel mi při zprávě o těhotenství řekl, že si není ničeho vědom. Odpověděla jsem, že já také ne, leč dítě tu je. Měla jsem strach. Ale také štěstí. Manžel to vzal tak, že se to prostě stalo. Když mám říct úplnou pravdu, po pár dnech za mnou přišel a zeptal se mě, jestli to dítě je jeho. Krve by se ve mně nedořezal. Chtělo se mi křičet do světa, že není, že mu nechci lhát, ale nenašla jsem odvahu. Taky jsem věděla, že kdyby mimi bylo skutečně jeho a on se mě na to zeptal, ztropila bych scénu o tom, že mi nevěří a jeho nedůvěra by mě zasáhla. Věděla jsem, že jestli chci lhát dokonale, musím tu scénu teď zahrát, ale neměla jsem sílu… Jen jsem sklopila oči a zeptala se: "Co chceš slyšet? Že není?" A on odpověděl: "Ne, že je." "Tak vidíš…"

Těhotenství

Během těhotenství sílily mé pochybnosti o tom, zda jsem se rozhodla správně. Ani na vteřinu mě nenapadla myšlenka na potrat. Jen jsem neustále řešila otázku, zda neříct manželovi pravdu. V době, kdy tebou v těhotenství zmítají různé emoce a výkyvy nálad, je to síla. Pochybuješ o sobě, o tom, co děláš, o tom, že vystavuješ riziku své miminko, protože jestli to praskne, bude za tvé činy pikat právě ono - tak malé a nevinné… S blížícím se porodem neustále slibuji svému miminku, že ať se stane cokoliv, já se o něj postarám. Omlouvám se mu a přesvědčuji ho o tom, že ho miluji. Mám strach, že manžel bude chtít testy DNA. Sice o tom nikdy nemluvil, ale ani nijak zvlášť emotivně mé těhotenství neprožíval. A teď je se mnou na porodním sále. A opět je tu ta otázka - co bude dál? Výhra! Manžel drží děťátko v náručí a je dojatý. Já také. Kluci moji!

Komu je podobný?

Idylka vydrží jen do příštího dne. Do porodnice přijíždí hrdé babičky, tety…a dokola padá jedna otázka. "Krásný chlapeček… Ale komu je podobný. Brácho, tobě teda rozhodně ne! Že by soused? Ha ha ha." Manžel na to nereaguje a já mám znovu strach.

A strach mě provází stále. Našemu broučkovi už budou čtyři roky a otázka "Komu je podobný?" padla nesčetněkrát. Manžel to tiše přechází. Zatím. Možná se mě znovu nechce ptát, možná se tím trápí, možná ne. Nevím, nemám odvahu se ho zeptat. Možná už zítra bude všechno jiné…

Ještě bych chtěla říct, že JINAK máme vztah pěkný a mnohokrát jsem si přiznala, že můj syn má prima TÁTU. Ano, stále mám na paměti, že je mezi námi LEŽ, a že musím nést následky, pokud se provalí. Už navždy tu bude důkaz, že jsem byla nevěrná. Co na tom, že to bylo před lety…

Maminko, je to těžké. Dítě je dar. A chtělo přijít zrovna k tobě! Vybralo si tě a jistě vědělo proč. Budeš dobrá máma. Rozhoduj se srdcem o tom, co bude dál. A věř - nejsi jediná… Jen se o tom tolik nemluví. A nejsi asi ani poslední…