Názory k článku Máme krásného syna. Tatínek neví, že není jeho…

Tinas, ať je to, jak je to. Manželovi jsem hned zpočátku řekla, že pokud bude mít nějaký úlet, rozhodně to nechci vědět a rozhodně neočekávám, že to bude běžná zkušenost. Jenže - lidé dělají chyby. Tehdy jsem si myslela, že kdybych o nevěře nevěděla, nedokázala bych odpustit. Ale teď vím, že bych odpustila. Ale nevím, jak bych se s tím srovnávala, kdyby "čestně" přišel s tím - víš, nebudu ti lhát, ale byl jsem ti nevěrný. No - moc hezký, svému svědomí ulevil a mně to hodil na krk.
Pokud se pisatelka bude utápět ve výčitkách, k ničemu to nebude. Pokud se s tím dokáže srovnat a je jedno, z jakého důvodu, proč to hrotit. Na tohle se hodí přísloví - proč stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. A navíc si myslím, že pokud se někdy po 15ti letech otec dítěte dozví úplně nějakou náhodou, že není "ten pravý - genetický otec", bude to už jiná situace a určitě to bude posuzovat jinak, než teď na začátku. Přece jen - zohlední těch předchozích 15 let a bude na to koukat jinak. Taky se přece říká - matka je vždy jistá, otec nikdy. Kolik dětí vychovává jejich otec v domění, že děti jsou geneticky jeho, ale ony nejsou. Ale stejně se pisatelka musí rozhodnout, co udělá a pak se podle toho zařídit. Nemělo by smysl, kdyby se rozhodla tu skutečnost zatajit, ale každý večer by bojovala s nutkáním otci dítěte vše říct. To je naprd.

Tak tam já bohužel nepatřím, lžu. Ale na druhou stranu se fakt poctivě snažím vzpomínat, kdy a o čem. Spíš mám problém se zatajováním informací než s lhaním jako takovým. Třeba neřeknu kamarádce, co o ní říkala jiná.... Nebo jsem vlastně lhala (ale taky nelhala jen jsem neřekla), že dcera rozflákala jistou vychytávku v novém autě. Takže přiznávám v tomto případě jsem se zachovala jako Slávka. Dcerka rozflákala žaluzii, oprava bude stát 30 tis. a já to neřekla, aby nebylo dusno kvůli roletě. Stejně to řeknu, ale jde o to, že jsem to neřekla ihned poté, co jsem to zjistila a teď manipuluji svým mužem neboť on neví, že já vím, že roleta je rozflákaná a navíc ani netuší, c to bude stát a nemůže se svobodně rozhodnout, zda dcerku zmlátit nebo bez řečí roletu nechat spravit nebo se na roletu vykašlat, jelikož jsme jí nikdy nepoužili. Jsem hnusná, ale stejně mám pocit, že moje lež je nesrovnatelná s tím, zda někomu zahnu a zbyde mi dítě, které někomu hodím na krk a nebo se zatajenou 30 za roletu. Svatořečená ale nebudu, teď je mi to jasný.

...aby lépe jahoda....s tím svatořečením jsem slyšela že to není tak jednoduché.
Nedávno jsem nechtěně vyslechla, jaká procedůra předchází tomu, než někoho katol. církev prohlásí za svatého. Šlo konkrétně o pátera Pia.

p.s.nejsem stoupenec KC, čili se nehrnu ani do svatořečení, ani na hranici, ani na popraviště.

lhát a nelhat je opěc věc rozhodnutí.

Chorobné lhaní patří do rukou odborníků.

No tak přesto, že jsem měla pocit, že jsem se s huhu rozloučila, nedá mi to a znovu zareaguju.
Úplná blbost = rozhovor se snachou o kukačce???? Připusťme si situaci, kdy se jako tchýně dozvíš, že tvoje snacha na tvého milovaného synka upletla celkem slušnou habaďůru - nebudeme se trápit tím, že nevíme jak a kdy jsem se to dozvěděla, zda si můj imaginární syn přichází o radu či nikoliv a podobné dohady....můj syn nic netuší a já coby tchýně jsem se dozvěděla, jak to vlastně je. Potom rozhovor se snachou považuji za jednu z primárních věcí, jež by mohly vést k uspokojivému řešení této situace. Snacha bude vědět, že já to vím.....bude o problému uvažovat z jiného úhlu pohledu než někdo, kdo doufá, že se na to nikdy nepřijde, ale jako někdo, kdo ví, že SE VÍ. A i toto pomyšlení může vést ke snaze o řešení.
A jestli mi huhu napíšeš, že se snažím svou snachu vydírat a zastrašovat, tak už tě fakt budu muset bohužel taky imaginárně kopnout do řiti.

Tahle část diskuze je o lhaní jako takovém. Jsou tu totiž světice, které NIKDY nelžou. Skutečně si zaslouží svatořečit podobně jako jiní, kteří se nechali pro pravdu popravit.