Názory k článku Máme krásného syna. Tatínek neví, že není jeho…

Máme dítě, které taky není manželovo (je výsledkem asistované reprodukce) a má oči po ne-bio-babičce, vlásky po ne-bio-otci a je nespavec jako ne-bio-strýček. Babička je jen zvědavá, jestli bude mít hudební sluch jako její bratr.

Doopravdy je to tak, že oči má zřejmě po dárci, vlásky po mém bratrovi (který ale nosí semiš, takže nikdo doopravdy přesně neví jaké má vlasy), nespavec je bůhví po kom, a pokud zdědí hudební sluch tak to bude po mém otci, dědečkovi a jeho bratrech (všichni amatérští muzikanti).

Mimochodem pry az odhadem 10% vsech deti v manzelstvi jsou tzv. " kukacci deti" . coz znamena dite ma jineho otce nez je uveden

Mad,
já fakt nejsem věřící člověk a přesto je pro mě důležitější kvalitní sex se stálím partnerem,který mě zná a ví co mám ráda. Raději se budu milovat s partnerem,kterému věřím a se,kterým se nemusím být experimentovat než s nějakou rychlovkou na jednu noc.Vyznávám trvalejší hodnoty.

Navíc si opravdu vážím svého muže natolik,abych k němu byla slušná a čestná. Moje hodnoty jsou evidentně nastavené jinak,než,abych si svoje selhání omlouvala tím,že se vlastně nic neděje,že to tak zařídila matka příroda. Mám pocit,že člověk by už měl být myšlenkově někde dál.

Mad, fakt?
Já rozhodně nejsem přírodou biologicky naprogramována k nevěře respektive k vyhledávání jiných samců.

Proč by měla manžela využívat jen jako živitele? To tak dobře jejich vztah znáte? Možná je jejich vztah harmonický, ona svého muže miluje váží si ho...ale prostě jednou ujela. Myslím, že stát se to může naprosto každému. Já bych se nikdy neodvážila říct NIKDY. Svého muže miluji, je mi naprosto vším, jsem s ním hrozně ráda (právě jsme oslavili 13té výročí), nedokážu si představit být s někým jiným a nikdy jsem mu nebyla nevěrná (přestože ano, líbí se mi i jiní muži, ale nechci pro chvíli potěšení ztratit poklad, který mám). VĚŘÍM svému muži, že ani on mě nikdy nepodvedl. Ovšem opravdu se neodvážím tvrdit, že se to nikdy nemůže stát (a to z obou stran). Já jen DOUFÁM, že se to nikdy nestane, že volání "divočiny" vždy oba zdárně překonáme a nevloudí se mezi nás nějaký ten stín. Všichni chybují, jsme lidé...chyba může být malá, velká, nepatrná, životní...Myslím, že autorka udělala tu životní (zvlášť, když to tak sama cítí) - a také za ní pyká, nosí si jí v sobě. Myslím, že po tak dlouhé době by se přiznávat neměla, pokud to kdy měla udělat, bylo to před tím, než se syn narodil. Nebo se přiznat, až to bude moci syn pochopit (je-li někdy taková doba?) Teď už to přeci není mezi ní a partnerem, je tu hlavně dítě, které je na otce (ano na otce) vázané, má ho rádo. Jistě otec má syna také rád, ale přeci jen to zjištění může narušit i vztah otce k synovi (může zareagovat různě, dítě za nic nemůže, ale vztah může ochladnout i mezi otcem a dítětem, nejen mezi partnery...). Toho bych se teď bála.