Názory k článku Máme krásného syna. Tatínek neví, že není jeho…

Taky mi ten začátek komentu přijde trochu ujetý - já jsem chlap a rozhodně se nedá tvrdit, že bych byl sexuálně málo aktivní (nebo bych spíš přesněji řečeno byl rád mnohem aktivnější, ale manželka má chuť podstatně méně často). Ačkoli bych tedy doma řádil rád a bez problémů denně - mám smůlu a nerad, ale musím se přizpůsobit. Jsem s partnerkou (dnes již manželkou) přes 15 let a nikdy jsem nic neměl s jinou (v dnešní době už asi úchylka - že by "furtmonofilie". Přestože nízká frekvence sexu mi (asi jako většině normálních "zdravých" chlapů) vůbec nevyhovuje, tak jsem se s tím holt musel smířit. Osobně si neumím představit odskočení si z nadrženosti bezdůvodně jinam a pár mých známých, kteří to klidně praktikují v mých očích klesli o pěkných pár příček právě proto, že jsou tak uboze slabí, že neumí udržet "ptáka v kleci" - přestože doma jim to funguje a nemají rozvrácené rodiny a frigidky s permanentní bolestí hlavy a únavou. Dosud jsem to bral jako tradičně mužskou záležitost - je vidět, že emancipace je všudypřítomná i v ne zrovna lichotivých vlastnostech.
Nevím, jak bych se přesně zachoval při zjištění nevěry mé manželky a matky mého dítěte. S největší pravděpodobností bych ji neopustil, ale už bych jí rozhodně nikdy nevěřil - podrazy neodpouštím a proto je sám nedělám. A nevěra není chyba (pochybuji, že se někdo splete a omylem vleze do postele k někomu jinému) - nevěra je podraz.
Já jako malý dostával největší výprasky se slovy: "To není za to, žes to udělal, ale za to, žes mi lhal". Mí rodiče nesnášeli lhaní a u mne je to dnes stejné.
Ale nikoho neodsuzuji - každý, ať si žije po svém (pokud se mne to ovšem netýká).

Ale ten clovek nevi, ze je mu podle Tebe "ublizovano".
A ver mi Luky. Vsechno na svete se meni, jen jedna pravda vzdycky zustava NIKDY NERIKEJ NIKDY.
Navic kde je psano, ze by mu nemohla dat dalsi tucet vlastnich deti?
Kdyby jsi se dozvedel, ze nektere z Tvych deti (uz vetsich) neni Tvoje, tak ho proste odkopnes i s manzelkou? To je fakt ta vlastni krev taaaak strasne dulezita? Nebo spis otcovska laska k diteti?

Tinas, díky.

Ahoj, díky za upřímný článek. Podle mnoha průzkumů je prý asi každé páté dítě "kukačkou", nejsi tedy ani zdaleka sama. Tvůj případ je spíš ojedinělý v tom, že o tom hodně přemýšlíš. Myslím, že hodně žen, které jsou v podobné situaci, to moc "neřeší", resp. vyřešily to kdysi, když se rozhodly dát tomu dítěti život - a tím je pro ně rozhodnuto.

Nebudu přemýšlet o morální stránce; moralistů je tu i tak dost a ze tvého článku vidím, že tě tvé svědomí trápí i tak dost. Jasně že tvoje situace není zrovna "košer". Ale STALO SE TO a čas nevrátíš. Do blbé situace jsi se dostala v okamžiku oplodnění. Potom už ti stejně nezbývala žádná správná možnost, měla jsi jen různě špatné možnosti. A je těžké odhadnout, která je ta nejméně špatná. Pokusím se ty možnosti nastínit.

a) Potrat a zabití toho maličkého zárodku - budoucího človíčka - to jsi nechtěla a já ti to schvaluju.

b) Odnosit dítě a dát jej k adopci - to bys asi nedokázala. I kdyby ses pro to rozhodla, musela bys vysvětlit všem okolo, proč adopce... a co bys tak asi říkala, když by tě viděli chodit s bříškem.

c) Říct na začátku těhotenství příteli, co se stalo, a dohodnout se s ním, co dál... ano, tato možnost vypadá jako čistá, spravedlivá, správná, morální atd. Ale co by se stalo?

c1) Přítel se naštve, rozejdete se - a ty bys řešila, jestli potrat ano nebo ne, případně jestli teda budeš svobodná matka.

c2) Přítel se po prvotním šoku rozhodne, že tě chce i s tím cizím dítětem. To vypadá idylicky - jenže na váš (jinak hezký a kvalitní) vztah by tím padl stín, který by už nikdy nezmizel... syn by toho byl živoucí připomínkou dnes a denně. A kdo ví, jak by to ovlivnilo vztah otce a syna - i podvědomě. Každé zlobení by mohlo znamenat myšlenku "kdoví po kom je takovej, kdyby byl můj, dělal by toto a nedělal by tamto". Odhaduju, že pravděpodobně bys nebyla šťastná ani ty ani přítel ani synáček, žili byste v napětí, stresu - a nejspíš by se vše časem rozpadlo. Ano, bylo by to nejmorálnější a nejlepší, ale abyste to zvládli bez následků, tak to chce velmi vyzrálé a tolerantní osobnosti - jak u přítele, tak u tebe.

d) Možnost neříct nic a dělat jakoby nic. Tuto možnost jsi zvolila. Nesoudím, jestli je to dobře nebo ne. I v Bibli se praví "Nesuďte, abyste nebyli souzeni" nebo "Kdo je bez viny, ať hodí kamenem."
V této situaci žiješ a já si myslím, že teď už je na přemýšlení pozdě. Prostě nějak ses před lety rozhodla - a teď tu hru musíš hrát dál - v zájmu syna a vlastně v zájmu vás všech. Když už jsi nic neřekla tehdy, tak teď už musíš být zticha navěky.
Jste rodina, fungujete jako rodina, přítel má syna rád. Ano, je to i jeho syn. Otcem ani matkou není "zploditel", ale hlavně ten, kdo to dítě vychovává, kdo ho má rád, kdo se o něj stará, ke komu se dítě přitulí, komu věří.
Maceška by mohla vyprávět daleko víc... má tady na rodině krásné články o adopci a napsala o tom i úžasnou knížku.

Filozofovat o vině a trestu mi teď přijde poněkud mimo mísu. Prostě stalo se - a je potřeba, abyste mohli a dokázali žít dál. Ty jsi myslím dost potrestaná výčitkami svědomí. A myslím, že díky těm výčitkám se chováš k příteli ještě o něco lépe, než kdyby se to bývalo nestalo. Možná jsi k němu laskavější, tolerantnější atd. Přítel získal prima syna, má ho rád, máte fungující rodinu.

Můj názor tedy je: Zatnout zuby, nepodlehnout nějaké slabé chvilce a vydržet! Neboli - zatloukat, zatloukat, zatloukat! Není to dobrá volba, ale další varianty jsou ve tvé nynější situaci ještě horší. Takže vydrž! Pokud bys mi chtěla napsat soukromě, můžeš na jestrabnik - zavináč - centrum - tečka - cz
Přeju hodně síly a hlavně hodně lásky a radosti celé vaší rodině. Protože vy JSTE RODINA!

Promiň, Petulo, ale to, co píšeš, není pravda. Dítě nemusí mít shodnou krevní skupinu ani s jedním z rodičů. Měla by sis o tom něco nastudovat...