Názory k článku Máme krásného syna. Tatínek neví, že není jeho…

Dahu,

není to o stereotypu..občas máš prostě jen pro jistou osobu slabost, třeba:)

Přesně!
"Nedělám jiným to co by vadilo mě !!!!!!!!!!!!!!!!!!!"

Tohle ať si laskavě uvědomí Libik a jí podobné.

Fakt je mi blbě, opravdu blbě, co se tu dočítám, jaké jsou ženské prohnané prolhané potvory, fuj.
Mám z toho článku stejný pocit, jakoby mi milovaný partner připravil pokrm do kterého by se vymočil a pak mě to zatloukl.
Kdybych na to časem přišel, tak by mě přesvědčoval, že se mi nic nestalo a že mi to jídlo vlastně ještě chutnalo!

Takové sračky zasévají tito lidé do srdcí milovaných. Je mi líto těch, kteří s nimi žijí.

To má být jednoduchá školní úloha? Je jasné, že otec má B+ nebo AB+
Krevní skupina se samozřejmě dědí, ale podle určitých pravidel.

Libiku, ne-bio otec může být skvělým tátou, dokonce lepší, než bio... ale mělo by to být jaksi z vlastního rozhodnutí.

Nebudu zde zde míchat do diskuze, protože opravdu nevím, co bych v takové situaci udělala. Odpovídám jen na výše uvedený příspěve - jiný příběh. Jsem přesně případ, který zde pistelka popisuje. Moji rodiče se brali v r.1944 a dlouho rozvažovali, zda mají mít dítě kvůli genetickému zatížení z otcovy strany, Nakonec se kvůli obavám, rozhodli, že moje matka otěhotní s někým jiným (domnívám se z náznaků, že to byl otcův dobrý známý). Bylo to v r.1955, takže možnosti vědy/genetiky byly tenkrát velmi omezené. Řekla bych, že v té době to byl i docela odvážný postup. Celý život jsem považovala za svého otce toho, kdo mne vychovával a moje matka mi řekla pravdu až když jsem já sama otěhotněla. Nic se nezměnilo - ten, kdo mne vychovával pro mne byl stále můj otec a kupodivu - nikdy jsem se na svého biologického otce nezeptala. Někdy toho ted´přece jen lituji - bohužel pozdě, oba rodiče jsou již mrtví. Takže - určitě říct dítěti pravdu, ale nejlépe až v dospělosti.