Názory k článku Máme krásného syna. Tatínek neví, že není jeho…

...buď hoďte kamenem, a nebo prosím mlčte. Soudit je opravdu hrozně jednoduché a snadné...

Já jsem se svým mužem jedenáct let. Nevěrná v tom pravém slova smyslu (jako že bych měla sex s někým jiným) jsem mu nebyla. Ale nějaký ten úlet před tím, než jsme se vzali, nebo měli děti, tak to se stalo. A sama vím, jak je to snadný. Jsem ráda, že se to tehdy ustálo v nějakých hranicích, že nedošlo k ničemu zásadnímu a nemusela jsem nic řešit. Přesto mi to stačilo, bohatě... k tomu abych přemýšlela. Ale znám tolik lidí, kteří prostě v době, kdy doma to neklape, jsou starosti, není to úplně lehký, tak prostě v té době někde podlehli kouzlu a tajemnu toho zakázanýho ovoce... Nikdy bych nesoudila lidi za takovouhle nevěru. Mám sklon soudit za takový ty dlouhodobý vztahy, který jsou vědomě udržovaný a partner je dlouhodobě oklamáván, obelháván a podváděn... to neuznávám... to není fér. Ale ulítnout může fakt každej, to není plánovaný a cílený, to se prostě někdy může stát. A opravdu jsem si jistá, že se to může stát i těm, kteří si myslí a jsou přesvědčeni, že se jim to nikdy stát nemůže....

Autorce článku bych napsala tolik... tvůj muž jistě tuší, z toho prvního rozhovoru, kde se ptal jestli je dítě jeho, to je patrný. Ve chvíli, kdy manželé dítě chtějí, plánují, vše klape jak má, tak se takhle muž asi nezeptá. Nebo aspoň můj se neptal, ani jednou... bylo to jaksi samozřejmé, že jsou děti jeho. Ale asi v té době u vás všechno nebylo OK. Být tebou, sama sebe přesvědčím, že syn je jeho. Zapomenu, jak napsal Láďa (mimochodem, krásně napsáno). Zapomenu co se stalo, a postarám se o to, abychom byli šťastná rodina, v rámci daných možností. Já sama bych asi vzniklou situaci řešila jinak, asi bych riskla, řekla pravdu hned a doufala že zůstane manžel se mnou, nebo si možná i přes svou averzi k potratům miminko nenechala (kamenovat mě můžete...nevím, co bych udělala) nebo si ho nechala a zůstala radši s ním sama, nevím... Ale teď, po čtyřech letech, bych už neřešila nic. Nikdy bych už neřešila nic. Doufej, že nikdy nebude nutné to řešit.

Není to dlouho, co se v televizi řešilo, kolik otců vychovává nevědomě cizí dítě... překvapuje mě, že se tady nenajde jediná ženská, která to prostě taky zažila...

Drž se.

Tinas - já myslím, že to člověk s pravdou za každou cenu nemá přehánět. Někdy platí - mlčeti zlato. Na co pravda, když ublíží.

Ančo v jedné diskusi jsi rozesmála ostatní svou obavou, že se v 60 probudíš a zjistíš, že jsi měla pouze 6 chlapů.
jak to teda uděláš, abys byla žádnýmu nezkazila život nevěrou a zároveň sis užila podle svého přesvědčení:)

Opravdu, opravdicky bys chtěla, aby ti dneska večer manžel vyjevil všechny nevěry starší pěti let?

Nic jiného se neřeší, nevěřím na hlasy krve, jestliže je otec plnohodnotně účasten rodinného života, má rád děcko a rodina funguje, je OK vše kromě toho, že se bývalá nevěrnice občas zatetelí nepříjemným pocitem. A to je ta daň za to, že někde souložila navzdory slibům, kterou by měla platit statečně a bez komentáře.

Nakonec kolik bio fotrů vezme kramli a své pokrevní dítě teoreticky miluje tak, že na něj pošle tisíc měsíčně a někdy ani to ne?

Jsem muž a dívám se na tuto situaci trochu jinak.Každý normální chlap chce určitě potomka(vlastního) a tve unfair jednání mu tuto možnost bere.Možná,kdybys nebyla zbabělá(nebo podlá?)a řekla mu pravdu,že by s tebou zůstal a měli byste spolu jestě dítě vlastní,pak by vše bylo ok.Kdyby se tohle stalo mi,možná bych dítě bral za vlastní dál(po letech bych k němu měl určitě rodičovský vztah),ale s tebou bych nechtěl nic mít.Nejde o nevěru,ta lze i odpustit,ale lhaní v tak zásadní otázce bych neodpustil nikdy.Podotýkám,že kdyby se mi stalo,že z nějakého románku bych měl dítě,nikdy bych to partnerce nezatajil,nechal bych na ni,jestli se mnou může a chce být dál.A závěrem,mám tříletou dceru a představa,že bych třeba za pět let zjistil,že nejsem biologický otec je úděsná.Ale jsem přesvědčen,že charakter mé partnerky je jiný než tvůj.Nic ve zlém,ptaš se na názory,tak tady jeden máš.Hodně štěstí.