Názory k článku Rodiče chtějí jesle. A co na to děti?

konečně normální rozumný slovo od nějaký doktorky
já vím, že budu trapná pro ty, kdo už tuhle moji story znají zpaměti... ale stejně ji sem napíšu znovu: můj děda doktor, o kterého jsem se starala rok, když umíral, mi tehdy ze všeho nejvíc kladl na srdce, abych hlavně věnovala čas dětem. Nejvíc ze všeho za svůj život před smrtí litoval toho, že nebyl víc se svými dětmi - a to byl myslím v mnoha směrech dobrým otcem (a babička byla v domácnosti). "Dělal jsem velkou chybu - a moc mě mrzí, když vidím, že stejnou dělá tvoje máma. Neudělej ji taky." Dědo, dík!

Petro, jenom aby nedošlo k nedorozumění, mně je jedno v jakém pořadí vystuduješ, vdáš se, otěhotníš a porodíš. reaguju neustále na tvoji první poznámku o tom, že studovat a prohlubovat vzdělání při md nelze nebo lze s obtížemi.

Táta v době, kdy jsem se narodila, nevydělával nic - studoval a máma totéž. Pobírala 800Kč mateřské. Babičky a dědečkové sice občas vypomohli, ale měli své ještě relativně nedospělé děti a taky finančně nic moc. Přesto naši zvládli nacpat mě do jeslí až když mi byly skoro 2 roky a jen na pár měsíců.
U mé sestry to bylo podobně, ale tam to bylo jen na pár týdnů - máma ji tam prostě nemohla nechat brečet a navíc musela být stejně pořád doma, jelikož byla ségra neustále nemocná. Batránek (stejně starý jako sestra, chodili do jeslí tu chvíli spolu) nakonec zůstal taky doma, ale dodnes má ze zánětů středního ucha nalomený sluch.
Jak to chodí v dnešní době, nevím. V jeslích jsem naposledy pracovala v rámci praxe v 90. letech a nepozorovala žádné zvláštní změny od let 70. Snad jen, že před námi sestřičky nezavazovaly dětem, co kousaly ostatní, pusu chirurgickou rouškou a nenutily je požívat potraviny, na něž měly děti žaludeční či jinou alergii.
V dnešní době každé velké prázdniny, když mám jako úča volno, "supluju" v místní školce a též nemohu říct, že by se něco od dob mého dětství změnilo, takže nedoufám ani v ty jesle, že by se tam zlepšilo cokoli. Stále stejně unudlené nosy, stále stejně přenosné choroby, stále stejní rodiče snažící se nacpat potomka mezi ostatní, ačkoli kašle jak "starej tuberák" a má horečku, stále stejné učitelky ze "staré školy," které nutí děti do jídla, ponižují je před ostatními, nadávají jim za pláč...
Na totéž si stěžují kamarádky, co mají děti v jiných školkách po celé republice (neznám nikoho, kdo by cpal dítě do jeslí, takže opět nemůžu soudit).
Čekám vytoužené miminko cca za 2 měsíce a děsí mě představa, že bych ho měla dát komukoli, natož do jeslí - i kdybych měla platit dvacet hypoték!

Označit odkládání 6timěsíčního miminka od mámy za jiný životní styl je poměrně odvážné a inteligenci bych do toho netahala, protože i ondatra, veverka či binturong od přírody ví, kdy je načase začít vypouštět mladé do světa.
Ale je to každého věc. Škoda, že si to odskáčou ty děti.
Nezbývá než doufat, že rodiče, sociální vzor, nebude mrzet, když je děti odloží do důchoďáku či eldéenky, až nebudou soběstační.

Lucio, přesně tak nějak mi připadá, že to je. Jak jsem tu někde psala, já jsem to měla dlouho , vpodstatě až do dospělosti, s babičkou, která mě od ráného věku vídala. S mámou ten vztah prostě nebyl "ono", tím nechci, říct, že ho máme špatný. Ale nemám s ní takové ty "běžné", ale pro mě jako dítě intenzivní zážitky - jak chystá švestkový knedlíky, jak jdeme na hrob dědovi, jak si vyprávíme....na to s mámou nebyl čas. A taky mi připadá, že většina žen , teď v důchodovém věku, až teprve s vnoučaty vidí, o co u svých dětí přišly, když musely tak rychle do práce a jejich děti do jeslí. Už jsem to častokrát od nich slyšela - ony prostě neměly šanci si to v tom kalupu se svými dětmi prožít a vychutnat. Já ji mám a jsem za to ráda, i když práce se rozhodně vzdávat nechci.