Rodiče chtějí jesle. A co na to děti?

V některých rodinách hrají hlavní roli finanční důvody, jinde obavy o dobré místo či přerušení kariéry. Přibylo rodičů, pro které by tříletý výpadek znamenal totální ztrátu kontaktu s oborem. A tak logicky vzniká otázka: jak je to v Česku s jeslemi a nemohou dětem uškodit?

Do mateřských škol lze „propašovat“ mladší než tříleté dítě, ale jeslí, kde by mohly být dvouleté a menší děti, je málo. Léta o ně nebyl zájem, četné vilky a pavilony v zahrádkách se změnily v sídla firem a kanceláře úřadů. Když se v loňském roce objevilo doporučení Evropské unie zlepšit šance žen-matek na trhu práce, dát jim širší možnost volby a vytvořit podmínky pro to, aby třetina kojenců a batolat mohla vyrůstat v jeslích, rozpoutala se bouřlivá diskuse.

Sebevědomé, nebo zakřiknuté?

K problémům, kde v časech krize a vyčerpaných místních rozpočtů na takové investice vzít, pod který rezort by měla zařízení spadat, jaké varianty externí péče vlastně podporovat, přistupuje zásadní otázka: Je z hlediska emocionálního a sociálního vývoje dítěte vhodné vytrhovat ho z rodinného prostředí a upřednostňovat institucionální péči?

Část psycholožek a psychologů tvrdí, že jesle nejsou pro nejmenší děti optimálním prostředním, že se naruší úzký vzájemný vztah s rodičem, že o dítě bude patrně po hmotné stránce postaráno, ale jeho citové potřeby nemusejí být dostatečně naplněny. To se může negativně projevit například menším sebevědomím a sebejistotou, agresivitou či problémy při navazování sociálních kontaktů.

Dětští lékaři zase varují, že imunitní systém kojence a batolete je velmi nezralý a v kolektivním zařízení hrozí snadný přenos infekcí. Od časnějšího věku začne dítě užívat antibiotika, což může zvýšit riziko pozdější rezistence na jejich účinné látky.

Na výhrady zdravotníků příliš protiargumentů neexistuje, snad jen ty, že mimino může nastydnout i při návštěvě obchodního centra s rodiči, batole chytne rýmu občas i v dětském koutku nebo v mateřském centru. Jenže těmhle situacím se dá přece jen snáze vyhnout.

Tohle všechno umím z jeslí

Odborníků, kteří oponují názoru, že dítě v jeslích trpí psychickou újmu, je také dost. Argumentují tím, že v západních zemích je minimálně jedna generace lidí, kteří v masovém měřítku ranou institucionální výchovou prošly, a žádné psychické problémy nemají.

„Zkušenosti ze zemí, kde se jesle provozují pro děti od věku jednoho a půl roku výše, například Dánsko, Švédsko, Německo, Nizozemsko, jsou vesměs pozitivní. Vyvracejí názor, že malé děti nejsou vývojově vybaveny k vzájemné komunikaci. Naopak ukazují, že když se pohybují v dětském kolektivu, velmi úspěšně rozvíjejí své sociální dovednosti. Výzkumy prokázaly, že děti navštěvující jesle se snáze prosazují, vyjadřují se, jsou sebevědomější, mají vyšší schopnost empatie, pochopení pro potřeby druhých a umějí lépe řešit konflikty v kolektivu,“ tvrdí psycholog Lukáš Sedláček.

Jsou na tom lépe než dítě, které se do tří let nedostalo pořádně mezi lidi a je v sebeobsluze závislé na matce, slýcháme v této souvislosti také. Což ovšem poněkud zavání účelovým zjednodušením. Postupné sociální otužování, krátkodobé zvykání si na přítomnost a péči jiné osoby, na kontakty s druhými dětmi doporučují i psychologové, kteří pro jesle právě nehorují. Například psycholožka Ilona Špaňhelová říká: „Dítě by mělo navštěvovat dětské koutky, mateřská centra, kroužky, cvičení a další aktivity. Při nich poznává jiné děti, jejich osobnost a odlišný přístup ke hře, k půjčování hraček, jejich specifi cký styl komunikace. Poznává jinou autoritu. Rodič si tak může vyzkoušet, jak se daří dítěti s touto autoritou vycházet, jak je schopné kompromisu a domluvy.“

Jenom předsudky?

Kus pravdy bude zřejmě v tvrzení, že negativní postoj k jeslím je u značné části české odborné i laické veřejnosti způsoben zkušenostmi s masovou hlídárnou kojenců a batolat v minulém režimu. Ne nadarmo před lety koloval vtip, že domov důchodců je pomsta dětí rodičům za jesle. Současná západní zařízení jsou úplně jiná – o malé skupinky dětí pečují vysokoškolsky vzdělané, empatické osoby. Vychovatelka mívá na starost tři až pět dětí, každé individuálně sleduje a běžně o něm každý den hovoří s rodiči. Zařízení připomíná luxusní mateřské centrum.

Nicméně se vkrádá lehce skeptická otázka: Je v současných tuzemských poměrech reálné, že české jesle budou vypadat stejně? Vždyť v mateřských školách se v posledních letech počet dětí připadajících na jednu učitelku nenápadně, ale soustavně zvyšuje. Když mi nedávno jedna známá učitelka sdělila, že už je druhý měsíc ve třídě sama na třicet dětí, protože kolegyně je dlouhodobě nemocná a nikdo jiný prostě není, pocítila jsem k ní na jedné straně téměř posvátnou úctu. Na druhé straně jsem ovšem byla ráda, že mé dcery školkovým letům už odrostly.

Dva měsíce mateřské

Připustíme-li že většina dětí je schopná zvládnout pobyt v kolektivu už před třetími na-rozeninami, můžeme se ptát, odkdy je vlastně vhodné vyměnit rodičovskou péči za institucionální. V různých evropských zemích lze získat různé odpovědi. Nápovědou může být sociální politika určující délku placené mateřské (rodičovské) dovolené. Čítá devět, šest, čtyři, ve Francii dokonce jen dva a půl měsíce. Pokud systém ve společnosti funguje určitou dobu, vytváří jakousi obecně přijatelnou normu, na níž jsou nastaveni zaměstnavatelé i rodiče.

Jenže příslušný počet měsíců je výsledkem politického rozhodnutí, bere v úvahu hlavně ekonomické a sociální vlivy. Biologické a psychické potřeby jsou až na dalších místech.

Jak to vypadá třeba s potřebou lidského mláděte živit se mateřským mlékem? Má-li matka nastoupit do práce (často na plný úvazek) a dítě do jeslí, je s kojením konec.

Samozřejmě, existuje kvalitní umělá výživa a jsou matky, které nemají dostatek mléka a nekojí. Přesto plné kojení do 6 měsíců doporučuje Světová zdravotnická organizace jako nejvhodnější způsob výživy dítěte. Vezmeme-li v úvahu šestinedělí a dobu těhotenství, nejtěsnější věkový rozdíl mezi sourozenci je kolem 11 měsíců, což můžeme v otázce délky kojení chápat jako určitý „signál přírody“.

Separační úzkost

V 50. letech minulého století zformuloval psychoanalytik John Bowlby teorii attachmentu, přilnutí mezi dítětem a matkou. Pevné citové pouto se stálou pečující osobou je v raném věku pro zdravý vývoj dítěte velmi důležité. Že ho ani francouzské zaměstnané matky neberou na lehkou váhu, dokazuje větší obliba jeslí i v rodinách, které by si mohly dovolit chůvu. Podle psycholožky Lenky Šulové totiž stojí v pozadí obavy, aby celodenně přítomná chůva matku „nevyhodila ze sedla“. Kolem věku jednoho roku děti procházejí obdobím separační úzkosti, kdy jsou na pečující osobu silně fixované. Některé ho prožívají bouřlivě, drží se pevně matčiných sukní, bojí se cizích lidí. Načasovat do nejsrdceryvnějších scén přechod do jeslí není ideální.

Zdá se, že umístění dítěte v jeslích v prvním roce života může být tancem mezi vejci – při zajištění opravdu kvalitní a citlivé péče to může být snazší pro kojence, matka se ale připravuje o nenahraditelné chvíle prvních úsměvů, broukání, převalení, posazení. V době přechodu do batolícího věku může primárně víc strádat dítě, což málokterému rodiči přidá na klidu.

Na druhé straně samotná přítomnost matky doma pevné přilnutí nezajistí. „Verunka v postýlce pořád plakala, ale nedalo se nic dělat, práce měla přednost,“ vyprávěla mi žena, která si zakládala na tom, že má „domácnost jako ze škatulky“. „Doma jsem se nudila. Když se v pět vrátím z práce, věnuji se naplno dceři. Jsme spolu méně, zato intenzivnějši,“ tvrdí zase dvaatřicetiletá Monika.

Univerzální rada, kdy svěřit dítě instituci, neexistuje. Osobně se přimlouvám za dva roky s průběžným otužováním dítěte přítomností cizích lidí, jiným prostředím, případně částečným úvazkem na pár hodin či dnů v týdnu.

Autorka je šéfredaktorkou časopisu Psychologie Dnes.