Já nejsem Matěj, já jsem vrtulník!

„Já zavzu dveze, neeee, já SÁM zavzu dveze… JÁÁ…“ Chodbou domu se rozléhá takový jekot, že útlocitnější sousedé jistě přemýšlejí, zda volat sociálku nebo rovnou policii, a mateřské nervy pracují naplno. Není v tom křiku ani příliš času se radovat, jak pěkně si naše ratolest vybudovala svou identitu.

Objevování sebe sama je složitý a často bolestný proces. Skoro bych ale řekla, že více pro okolí než pro samotné batole. Pokud dítě chce poznat své hranice, musí je prověřit. To se projevuje sebeprosazováním za každou cenu a je to jen vrchol pyramidy procesu sebepoznání a vytváření své vlastní identity. Ten začíná mnohem dříve, už v kojeneckém věku.

Co předchází fázi „já sám!“

Malé miminko zpočátku netuší nic ani o světě kolem, ani o sobě. Neuvědomuje si samo sebe, své ručky a nožky. Neví zkrátka, kde je mu konec. Matku považuje za součást sama sebe. Po celé kojenecké období poznává své tělo, jeho hranice a oddělenost od matky. Až když dokáže rozeznat svou samostatnou existenci a odlišnost od ostatních, proces sebepoznání postupuje dál a dítě začíná experimentovat.

Poznáte to třeba na jeho reakci při pohledu do zrcadla nebo na fotografii. Pokud vezmete roční nebo mladší dítě do náruče a stoupnete si před zrcadlo, na otázku „kdo to je?“ odpoví zcela jistě „máma“. Toho druhého človíčka si sice bude se zájmem prohlížet, ale pravděpodobně ho nepojmenuje. Batole už je zaměřené mnohem víc na sebe, takže na stejnou otázku odpoví „maminka a Terezka“ nebo také „já“.

Co jsi mámino?

Začínají hrátky s vlastní identitou, v nichž batole poznává nejen, kdo je, ale také, jaké je. Zjišťuje to hlavně prostřednictvím okolí a prvních komunikačních her. „Co jsi mámino?“ učí trpělivě maminka a dítko, které hra baví neméně, poslušně odpovídá: „Zlato, holčička, beruška…“ „Jak se jmenuješ?“ ptá se sousedka. „Čí jsi? Babiččin?“ zkoumá babička. „To je moje ségra!“ hlásí pyšně starší bratr. Pro batole, které stěží chápe smysl jednotlivých slov, je to vcelku těžká situace, ale zápasí s ní bravurně. Když nerozumí, alespoň chytře kouká a snaží se odhadnout, co má udělat. Otázky se naštěstí opakují a dítko začíná chápat: „Ano, mluví se o mně a jsem zlato, Terezka, ségra a jsem mámina, babiččina a bráškova.“ A pak přijde táta a zeptá se: „A jsi taky tatínkova?“

Zpočátku se dokáže identifikovat pouze s jedním názvem a rolí a ostatní odmítá.

„Když mi maminka říká ,Tomíku‘, jsem Tomík a dost.“ Může v tu chvíli působit odmítavě a dokonce se zlobit na ostatní, že mu jeho identitu narušují.

Má starší dcerka se velmi brzy naučila, že je „Macík“ a při jakýchkoli pokusech, aby byla také zlatíčkem, holčičkou nebo Markétkou reagovala odmítáním a rozzlobeným „nežikej to!“. Tohle období ale nemívá dlouhé trvání, protože děti mají tendence experimentovat a moc je těší kladné reakce okolí. Nejdříve tedy na dotazy odpovídají tak, jak se od nich očekává - že jsou „zlato, babiččiny“ atd. Dříve nebo později se ale většinou spletou a tím pobaví posluchače mnohem víc. Tak objeví nové prostory komunikačních her. Když se babička zeptala mé mladší dcerky „co jsi moje?“, nejprve jsme viděli, jak se jí v očích rozsvítila šibalská světélka, než odpověděla: „Ségra!“ To nebyl omyl, dvouletá holčička dobře věděla, co říká.

Já jsem krteček!

Až vám zase bude drásat uši i duši křik „jáá…“, vezměte to pozitivně. Schopnost používání první a druhé osoby je totiž ve vývoji důležitá. A pokud „já“ nepoužívá? Spíše než opravování nebo vysvětlování je lepší mu dát co nejvíce příležitostí k naposlouchání, jak to v komunikaci funguje. Třeba vezměte loutky nebo plyšáčky a zahrajte divadlo. Nebo ho berte do kolektivu mezi starší děti, kde pochytí, jak se mezi sebou baví, a začne je napodobovat. Tiché období, kdy se zdánlivě nic neděje a vývoj se zastavil, někdy trvá dlouho a rodiče zneklidní, ale pak přijde skok a vše se dožene.

Častým problémem, který rodiče řeší v souvislosti s identitou, je, že batole (často i předškolák) o sobě mluví jako o opačném pohlaví. Sice ví, že je chlapeček, ale přesto trvá na tom, že se „napapala, vyspinkala…“ V tomto věku to není problém a nesouvisí to ani s budoucí sexuální orientací. Je to pravděpodobně důsledek identifikace dítěte s někým opačného pohlaví, nepochopení jazyka nebo jen experimentování. Opět spíše než opravování nebo dlouhé vysvětlování pomůže trpělivost a dostatek vzorů k nápodobě.

Někdy nás ale dokážou potrápit i vcelku nevinně. Protože jsou chytré, člověk si není jistý, kde končí zábava a začíná problém.

Třeba když tvrdošíjně odmítají být čímkoli jiným než vrtulníkem. Jedna maminka ze sousedství se mě ptala, jestli je normální, že synovi budou za tři měsíce tři roky a stále není ochotný připustit, že kromě toho, že je vrtulník (protože vrtulník je identita ze všech ta nejhlavnější), může být i „maminčin chlapeček“ a Matěj. Uklidnila jsem ji, že dcerka si prošla stejným obdobím a přestože její nejdůležitější identitou je stále „krteček“, je už ochotná připustit, že je „taky Anička“.

Batole se svou identitou zkrátka experimentuje a není nutno si z toho dělat vrásky.