Mami, on se po mně opičí!

Adélka je úžasná! Kroutí obličejík, špulí pusinku, dokáže se tvářit mlsně i slastně nasyceně. Dokáže se vpít svýma očima do vašich a máte pocit, že vám něco důležitého sděluje beze slov. Vydržela bych se na ni dívat hodiny, i když vlastně ještě nic neumí. Nikdy jsem netušila, že mít miminko je tak zajímavé. Tyto řádky by mohla psát téměř každá novopečená maminka. Všechny jsme překvapené, jak dokonale si nás ten bezmocný tvoreček dokáže okamžitě omotat kolem prstu.

Rodíme se společenští

Proč je tak důležité, aby miminko dokázalo upoutat naši pozornost? Nejde jen o uspokojení základních potřeb. Svou „roztomilostí“ a grimasami, které jsou tak podobné našim vlastním, nás miminko motivuje k určitým reakcím a specifickému chování. Vyvolává v nás touhu se k dítku naklonit, něžně a klidně na něj mluvit nebo mu grimasy oplatit. Podle profesorky Marie Vágnerové, uznávané psycholožky a odbornice v oblasti pedopsychologie a vývojové psychologie, je „toto chování důležité pro jeho rozvoj v určité oblasti, bez něho by se dítě nevyvíjelo. Například úsměv nebo hlasový projev se jednoho dne stane součástí dětského chování prostě proto, že k němu dítě dozrálo. Tyto projevy vyvolají určité reakce dospělých, které budou pro dítě příjemné. Postupně si začne všímat účinků svého vlastního chování a naučí se je používat uvědoměle. Za těchto okolností se příslušná dovednost může dále rozvíjet.“

Moudrá příroda

Jinými slovy, ke svému zdárnému vývoji dítě potřebuje naši pozornost a podněty. Aby si je zajistilo, příroda jej vybavila mechanismy, které v nás vyvolávají potřebu jej těmito podněty zásobovat. Zrovna tak my, dospělí, jsme biologicky naprogramováni adekvátně reagovat na malé dítě. Intuitivně se k němu více přibližujeme, protože dítě ještě tak dobře nevidí. A používáme zcela jiný způsob mluvení i výrazové prostředky, aniž bychom nad tím museli přemýšlet. Moudrá příroda, že? Mnoho psychologických experimentů potvrdilo, že již novorozenec dává přednost sociálním podnětům před ostatními. V jednom například porovnávali čas, který děti strávili prohlížením figury připomínající lidský obličej a jiných obrazců. Zjistilo se, že lidský obličej mnohem snáze upoutal dětskou pozornost a děti si jej vydržely prohlížet mnohem déle a pozorněji. Také v případě, že si mohly vybrat, preferovaly nákres lidského obličeje před jinými. Podobné je to i s lidským hlasem.

Usmívám se. Zvedneš mě?

Víte, že i nevidomí kojenci se kolem druhého měsíce začínají usmívat? Pokud ale toto chování nevyvolá kladnou reakci okolí, tedy není posilováno, postupně zaniká. Pro každou maminku jsou ale první úsměvy jejího děťátka darem, který s nadšením přijímá a hlavně opětuje. Tím jej motivuje k opakování. Miminko zjišťuje, že když se usmívá, věnují mu pozornost. Postupně se naučí přidávat škálu dalších roztomilých pohybů, díky nimž si vyslouží zvednutí do náruče.

Není to ale miminko, kdo první začíná napodobovat. Je to maminka, která zpočátku funguje jako zrcadlo. V prvním půlroce života ještě dítě není příliš aktivní, spíše pozoruje okolí a zkouší nejjednodušší úkony. Maminka je ta, která s ním komunikuje na jeho úrovni, tedy tím, že napodobuje a komentuje zvuky a grimasy. Miminko se usměje, maminka se usměje též. Miminko zavrtí hlavičkou a maminka také. Miminko vydá nějaký zvuk, maminka jej napodobí. Komunikuje tím nejjednodušším a pro dítě nejpochopitelnějším způsobem, a zároveň jej vybízí k aktivitě a opakování.

Frkání u večeře

Ve druhém půlroce je již dítě aktivnější. Stačilo pochytit některá lidská gesta a postupně je napodobuje. Zpočátku bez významu, čistě z radosti, že dokáže něco, co maminka. Později přidává význam. Jedním z prvních gest je zavrtění hlavou. Zeptala jsem se maminek ve svém okolí, kterými dalšími roztomilými gesty je obveselovaly jejich ratolesti v kojeneckém věku: „Když byl Mareček hodně malý, určitě ještě sám neseděl, strýček na něj udělal slona. Chytl se za nos, loktem prostrčil ruku a zatroubil. Malý byl uchvácen, neustále se pak chytal za nos. Dříve se ale naučil troubit než prostrčit druhou ruku loktem.“

Jiná maminka vzpomíná: „Naše dcerka jednou při krmení večerní kaší nakrabatila nosánek, přimhouřila očka a začala frkat. Nevíme, co ji k tomuto úkonu inspirovalo, ale bylo to kouzelné. Vzbudilo to u nás takové nadšení, že tuhle hru na prasátko mockrát opakovala.“ Pozor ale, aby se taková gesta nevymstila. Speciálně při jídle. Není dobré dítku ukazovat, že jídlo lze prskat, pro jistotu raději ani moc nefoukejte. Děti jsou opičky neuvěřitelné a nemuselo by se vám to vyplatit.

Všechno jako maminka

Zlatý věk napodobování je batolecí období. Již se neopakují jen jednotlivé úkony, ale celé aktivity a batole je dokáže brát nesmírně vážně. Pravým požehnáním je v té době starší sourozenec, který nabízí mnoho vzorů k napodobování. I když se mu nemusí líbit, že se „ten mrňous pořád opičí“. Batoleti již velmi dobře slouží paměť, je schopné takzvané odložené nápodoby. Tedy chování, které jeden den vidí u tatínka, je schopné opakovat další den, když už je tatínek dávno v práci. A ta radost, když se mu něco podaří! Vaříte a vyndáváte hrnce ze skříňky. Batole nic. Spokojeně sedí opodál a zdá se vám, že je zaujaté svými kostkami. Odpoledne si potom na chvíli sednete, abyste si konečně přečetla noviny a najednou prásk. Vyskočíte a zjistíte, že vaše mládě vaří. S ohromným nadšením vytahuje jeden hrnec za druhým a zkouší, která poklice se na něj bude hodit.

Proč to všechno dělá? Především pro obrovskou radost z učení a objevování. Nikdo není nadšenější badatel než malé dítě, objevující svět. Neúnavně zkouší vše nové a zajímavé. To, co provádí někdo jiný, je perfektní inspirací. Že přitom zároveň rozvíjí motoriku, zjišťuje hranice svých možností a učí se nové pohyby a vzorce chování, je mu úplně jedno.

Mnoho věcí dělá také proto, že jejich prostřednictvím upoutá pozornost okolí a vyvolá žádanou reakci, třeba smích. Nechcete-li tedy, aby vaše dítě zlobilo při jídle nebo na sebe upozorňovalo třeba shazováním předmětů ze stolu, snažte se vyvarovat se emocí a reakcí, které, byť je myslíte negativně, budou pro dítě povyražením: „Ha, něco se děje!“. Na závěr trochu odlehčení. Nezapomeňte na Murphyho zákon napodobování: vše, co provádíte, může dítě zopakovat a použít proti vám.

Vzory na celý život

Děti zpočátku napodobují jen jednotlivá gesta a způsoby chování. Koncem batolecího věku dochází k identifikaci s celou napodobovanou osobou. Prvním vzorem dítěte bývá zpravidla rodič stejného pohlaví (je-li dostupný), tedy pro holčičky maminka, pro chlapce tatínek. Chtějí se mu ve všem podobat, chodit jako on, oblékat a upravovat se jako on, dělat stejné činnosti a stejně i reagovat na podněty. Potřeba identifikace nás s lety neopouští, jen se mění. Ve škole si hledáme vzory v kolektivu a zejména výrazná je tato potřeba v pubertě. I většina dospělých si vyhledává své vzory, jedince, kterých si váží a jimž se touží podobat. Na rozdíl od dětí ale již bezmyšlenkovitě nekopírujeme celou osobnost, ale pouze vlastnosti, které nám imponují. Identifikace, stejně jako nápodoba je tedy po celý život prostředkem naše růstu a rozvoje.

I agresi se děti učí

Agresivní chování je do jisté míry pudovou a hormonální záležitostí. Frustrovaný člověk nebo ten, kterému někdo působí bolest, má tendenci odpovědět agresí. Podle psychologa Alberta Bandury, který se proslavil právě výzkumy agresivního chování, je ale útočné chování také důsledkem sociálního učení a nápodoby. Jeden z Bandurových experimentů ukazuje, jak se předškolní děti učí agresivně reagovat napodobováním vzoru. Část dětí sledovala dospělé, jak se agresivně chovají k nafukovací panně. Jiná část sledovala toto jednání ve filmu. Obě skupiny se posléze k panně chovali stejným způsobem.

Autorka je psycholožka, momentálně na mateřské dovolené.