Lépe řečeno: nosit miminko v šátku téměř neustále, nebo ne?
Mám nechávat chlapečka vřeštět v postýlce, nebo ne? Které 4 hodiny měl na mysli autor návodu od šátku, když pravil, že „děti by měly být nošeny alespoň 4 hodiny denně“ – ty mezi ranním kojením, ty po něm, nebo ty odpoledne či snad večer? Je chyba, když se chci v noci vyspat, vzít si dítě do postele a „nechat mléčný bar dokořán“?
Jako snad každá máma svoje dítě miluji a to bezmezně, když pláče, jsem ochotná udělat cokoli, jen abych mu pomohla. Jenže už mě z toho bolí záda, protože kromě prdíků a s nimi spojených procedur, cokoli znamená nošení v šátku. Nebo chování v náruči, mám tedy vlastně dokonce možnost volby:o) Tímhle článkem si nechci stěžovat, opravdu ne, jen tak zjistit, jak to chodí jinde… a ještě dodám, že tatínka nemáme momentálně dlouhodobě doma, takže předání chlapečka není možné. Setkávám se totiž se dvěma názory, kupodivu nějaký mezinázor není, maximálně lhostejnost, ale to není ono.
První skupina tvrdí, že když budu chlapínka brát pokaždé, když pláče (a umí to báječně a pokud bolest neimituje, tak ho opravdu většinou trápí prdíky – máme Baby Calm, máme rourku, máme pupík, máme snad všechno…), tak ho rozmazlím a bude řvát furt a nebude vůbec chtít být sám. A teď já: v posledních pár dnech pozoruji, že se prodlužuje doba, kdy je sice vzhůru, ale spokojený v postýlce a „chytá“ ryby na kolotoči, podotýkám, že je mu 6 týdnů a moc toho přes den nenaspal nikdy. Tahle novinka mi skýtá vždy třeba už i půl hodiny volna:o) Snad jsem naivní, ale já jsem přesvědčena, že bude líp.
Druhá skupina tvrdí, a s tou jsem zajedno tak nějak i já, že dítě mě bude mít brzy „plné zuby“ a bude chtít být také samo, prostě se mé neustálé přítomnosti nabaží. Otázkou je, kdy tato památná chvíle nastane.
V postýlce sám neusne, jen jednou, když jsem se sprchovala a musela jsem si pak i vyfénovat vlasy, tak nakonec usnul, ale celou dobu jsem to měla s muzikou. Dneska vydržel v postýlce plakat v kuse skoro hodinu, než jsem dodělala práci, kterou jsem opravdu udělat musela a s šátkem to nešlo.
A v noci: spinká krásně, zpočátku mě dost děsil, protože jsme se „dospali“ i k 7 hodinám, což s miminkem, které v porodnici nepřibíralo, nebylo právě mým snem, ale prostě jsem se nevzbudila ani s budíkem a malý spokojeně spinkal, někdy v postýlce, někdy v posteli, kde se případně mohl „dotankovat“. V postýlce sám neusne, ale lze jej do ní někdy, pouze v noci, transportovat poté, co odsaju, což činím s ním, aby si pořádně říhl, protože s tím má potíže. Opět podotýkám:o), že normálně ho budím po 4 hodinách, jen někdy se to prostě nepodaří, no…
A teď mi, milé kolegyně, řekněte, co si myslíte Vy? A hlavně, jaké máte zkušenosti? Za všechny názory a nápady děkujeme:o)
PS: Poznámka o imitaci bolesti byl vtip;-)
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.