Tak nějak jsme si zvykli číst články o porodu a různých typech porodů, ale článků o šestinedělí jsem četla jen málo a spíše jsou to takové faktografické výčty různých nemocí nebo komplikací, detailní pocity si asi raději každá maminka nechává pro sebe.
Já jsem se rozhodla něco z toho popsat, už jen proto, abych si to pamatovala, až budu mít jednou dceru a nebo snachu, snad jim to pomůže. Tohle povídání je tedy pro moji Aničku, která ještě není, ale podělím se o něj i s Vámi…..
Tedy o porodu už jsem psala, byl to pro mě do té doby nejkrásnější zážitek v životě (teď už ho předčívají společné chvíle s miminkem), ačkoliv mi po něm zůstala zhruba desetistehová jizva a modřina přes celý zadek. Trvalo zhruba 14 dní, než jsem mohla vstát z postele jinak než přes zápěstí (doporučuji v tom případě se zvedat přes loket, protože mě po několika dnech zápěstí začalo bolet tak, že jsem ani miminko nemohla přebalit).
K těhotenství a porodu jsem přečetla nesčetně různých článků a knih, takže jsem byla dost dobře teoreticky připravená, což mi dalo odvahu a jistotu, že to zvládnu, i kdyby se dělo cokoliv….. s takovou psychickou pohodou jsem to opravdu dobře zvládla, že by si snad kromě břicha a občasného žehrání na bolest zad nikdo nevšiml, že jsem těhotná. Ještě 20. října jsem přednášela na konferenci (měsíc před tím jsem jednu pro 130 lidí na 3 dny sama organizovala) a 10. listopadu rodila. Utvrdila jsem se ve svých představách, že já zvládnu všechno a s pocitem superženy jsem se těšila na příchod potomka. Moje představa byla jednoduchá: pár měsíců s ním budu doma, manžel bude pomáhat (to taky sliboval), babičky mám obě za rohem a ochotné, práci omezovat nebudu a starostování je jen maličkost na víc. S narozením syna jsem totiž byla také v naší obci zvolena starostkou, takže hned po příchodu z porodnice jsem šla vyvěšovat na nástěnku ustavující schůzi nového zastupitelstva, abych na ní složila slib a vrhla se na povinnosti. Omlouvám se tímto také všem starostům a starostkám, že jsem si myslela, že je to jednoduché. Opak je pravdou, starostování je řehole i v obci, která má 38 obyvatel (ale to je jiný článek). Měla jsem k mateřství čistě přirozeně přístup jako ke svému životu, který jsem žila snad spíš jako chlap než žena. Pěkně manažersky naplánováno.
V porodnici mi všechno začalo docházet……. To miminko vyžaduje 24 hodinový servis, který se nedá rozplánovat (pozor po třech měsících už se trošku plánovat dá :)….. Když mi pln radosti volal přítel, který čekal potomka zhruba 4 měsíce po mně, automaticky jsem na něj vybalila: "Těhotenství, porod, to je paráda, ale ty 2 měsíce po porodu, to se připrav, to je fakt síla…". "Nebuď tajemná, jak hrad v Karpatech, co tím myslíš?", vyzvídal…… a tak jsem spustila:
Miminko nezná rozdíl mezi dnem a nocí, sedíš takhle v jedenáct večer u televize, v náručí spinká miminko, říkáš si, hurá, už je večer, utahaná po celém dni a najednou ti dojde, že noc nebude jiná než den.
Už nikdy bych si nepořídila miminko na zimu, v létě ho dáš alespoň rychle ven spinkat, ale v zimě - věčné oblékání, svlékání - je mu zima není mu zima. Než jsem se naučila našeho broučka oblékat, tak chudák první měsíc měl pořád rýmu a já seděla na internetu a hledala návody, jak se jí zbavit.
Holkám jsem radila: "Hlavně nepočítejte, že Vám chlap pomůže, i když to slibuje". Měla jsem pocit, že mi nemůže pomoct vůbec nikdo. Manžel chodil do práce a tak se potřeboval trošku vyspat, takže noční vstávání bylo jen na mně. Když pak ráno tvrdil, že je stejně nevyspalý jako já, nenáviděla jsem ho…. Moje výhrady, že když je stejně nevyspalý, tak proč k malýmu nevstává, vešly do prázdna.
Měla jsem prostě intenzívní pocit, že můj život skončil, že už nikdy nebudu "já", že moje "já" se rozplizlo do domácnosti, miminka a ten zbytek, co mi zbyl, požadoval manžel, abych se mu věnovala, přeci jenom na chlapa je 2 měsíce před porodem a několik týdnů po porodu dlouhá doba bez "manželských povinností". A když už jsem všechny uspokojila, přišel žárlící pes a vehementně se mi dral hlavou do klína, abych ho hladila.
Nenáviděla jsem všechny příbuzné, kteří mi nepomáhali tak, jak jsem si představovala. Zpětně vidím, že dělali, co se dalo.
Kojení byla kapitola sama pro sebe. K porodu i těhotenství jsem si sice všechno načetla, ale u kojení jsem měla pocit, že jaksi intuitivně přijdu na to, jak se to dělá…. JEŽIŠ!!!!! To byl můj největší omyl. Kojit se musí člověk trpělivě naučit a myslím, že o to víc, když má prsa 80 E. Jsem přesvědčená, že z velkých prsou se kojí hůř. Navíc já neměla skoro žádné bradavky, no, ty si postupně miminko vytvarovalo samo. Na každé návštěvě dětské lékařky jsem si stěžovala, když oni mě strašně u toho kojení bolí bradavky. "To oni než se ochodí", říkala paní doktorka a já šla zase domů. Po měsíci a půl se mi bradavky neochodily a já nevěřila, že kojení může taky nebolet a být příjemnou záležitostí. Někdy těsně před Vánoci mě asi na týden přestaly bradavky bolet, tak jsem si konečně oddechla. No, jenže týden na to, jsem zjistila, že můj problém netkví v "ojetí bradavek", ale ve špatné technice kojení, jak psali všude. Udělalo se mi totiž to, co se odborně nazývá ragáda. Je to vlastně takový puchýřek na bradavce, ten mi praskl a měla jsem tam vlastně odkrytou kůži (jako když praskne puchýř), no jo, jenže na tu jsem musela co 2 hodiny přikládat miminko ke kojení. Rychle jsem vyhrabala všechny příručky, konečně jsem si pustila DVD o správném kojení, co jsem dostala od gynekologa, a pochopila, že kojím špatně….. ještě jsem si pozvala laktační poradkyni. Daly jsme to dohromady, ale tu jizvičku cítím pořád. Teď už kojím ráda a užívám si to a hlavně vím, že to také nebolí, ale nedivím se řadě žen, které to na podobném problému vzdají, i když doporučuji vydržet. No, další kapitola budou zoubky, to nás ještě čeká……
Ještě doplňuji, že naše miminko hodně zhublo, takže jsem ještě první týdny stále bojovala s paní doktorkou, která mě z ordinace vždy vypouštěla se zkušebními balíčky NUTRILONU, naštěstí bydlíme na malé vsi, takže jsem nemohla vyměknout a jít koupit lahvičku, a domů jsem jí ze zásady nepořizovala. Koupila jsem si váhu a vážila před kojením, po kojení, před koupáním, čímž jsem zjistila, že miminko přibývá a pije a tak jsem vydržela zatím jenom u kojení, považuji to za větší úspěch, než všechny schválené projekty:-).
Přátelům jsem popisovala jednu příhodu za všechny: Sedím v obýváku v křesle s miminem v náručí a loučím se ráno s manželem, manžel večer přichází a já ho vítám zase v křeslo (všude doma stav nezměněn)…. "Tak se zeptej, co tady celej den dělám!!!!", řvu na něj, jen co vejde do dveří. "Sedim tady s nim celej den", odpověděla jsem si sama. Přes den jsem si ani nestihla vyčistit zuby a zoufale jsem hleděla na kamna, jak vyhasínají a já nemůžu ani jít přiložit. Teď už si ani nevzpomenu, proč vlastně.
Po několika týdnech jsem přišla na myšlenku mateřství jako počítačové hry - level se stále zvyšuje a přistoupila jsem na to, že to bude jen těžší a těžší, komplikovanější a komplikovanější, mimino začne lézt, pak chodit, všechno tahat, brebentit …… a tak dál a tak dál……. A v tomhle okamžiku spolu s prvním opravdovým úsměvem našeho drobečka se mi ulevilo…… po třech měsících jsem tedy mohla napsat své právě porodivší kamarádce……….
No, to víš, že jsem celá jiná. U mě to bylo změna asi o milión procent na všech frontách. Najednou v podstatě ze dne na den jsem vyměnila mužský svět práce za domácnost a naše miminko a konečně jsem pochopila, co je to být matka a tím i žena .... posledních několik let jsem spíš žila jako chlap (naštěstí jsem tak nezačala i vypadat :-). Například jsem chodila domu z práce dýl než manžel - nechápu, jak to mohl vydržet :-). Uklízela jsem jednou týdně a měla pocit, co ty ženy v domácnosti celý den doma dělaj a to já bych měla naklizeno, když bych byla doma :-), jsem si myslela ... teď uklízím denně (trávím tím podstatnou část dne) a pořád je tu bordel :-) První dva měsíce od porodu jsem se denně v mysli omlouvala všem ženám a matkám, co jsem si to myslela. No a psychicky - úplně změna. Jolka Krásná řekla v SAMA DOMA (ten pořad teď hodně sleduju :-) - to máš další změnu :-), že v mateřství si šáhla na dno v tom smyslu, že při dítěti platí, že když si myslíš, že už nemůžeš, tak ještě třikrát můžeš :-) a pak řekla (asi víš, že je to filmová kritička), že dříve šla do kina a říkala si, tak jim to pěkně zkritizuji .... a teď jde do kina a říká si, že je ráda, že někdo dal něco (film) vůbec dohromady a že je to hezký, že to lidi dokážou..... tak přesně ten obrat jsem udělala já a ulevilo se mi od řady malicherných starostí. Taky jsem zjistila, že se mi porodem vykouřila z hlavy řada nepodstatných věcí, který jsem si dříve do detailu pamatovala - blbosti tipu, kde co mám v jakým šanonu.... blbý je to akorát pro moji kolegyni, protože jí pořád volám, ať se podívá, kde co mám.
Projevy mateřských citů mám každou minutu, poznala jsem opravdu další rozměr lásky k člověku (človíčku), který je úplně nedefinovatelný pro někoho, kdo asi nemá děti. Pocit štěstí na světě, smysluplnosti a radosti. XY je navíc úžasný miminko, který si pořád něco vykládá nebo se směje a tak vždycky když se usměje, tak mě dostane. Postupně ovšem s tou láskou zažívám také nové dimenze strachu a úzkosti, když se mu něco děje ... a to je taky síla.
Teď má XY rýmu a trochu kašel, tak jsem celou noc probděla, protože neusnul jinak než v obýváku na mé hrudi a já jsem se bála, že když usnu, tak spadne, no a ale od devíti jsem zase vzhůru a celkem v pohodě.
No, jsem prostě teď strašně ráda na světě a moc mě to baví. Jenom mám trošku výčitky vůči manželovi, protože je teď miminko centrem všeho a manžel docela žárlí a možná i právem, protože já jsem teď strašně zamilovaná do našeho miminka a u manžela mám spíš pocity toho, že mi nepomáhá, jak bych si představovala, i když pomáhá docela dost. Každopádně když přijde z práce, tak uvaří, což je hrozně fajn, protože vedle daní, který teď dávám do kupy, starostování, poradenství k programu YX evropské unie, domácnosti, občasným řešením projektů s kolegou a hlavně miminka, vařit už opravdu nestíhám......
Napsala jsem jenom střípky ze šestinedělí, jak jsem ho prožila já, ale jsem si jistá, že je to nejdůležitější období matky a dítěte, které když se dobře zvládne, tak na konci budete svému dítěti rozumět a milovat jej, jako by tomu bylo odjakživa. Nikdo jiný mu nemůže rozumět víc než Vy. Musím říct, že porod jsem uměla prožít s manželem, že jsem měla pocit, že je to opravdu rovnocenně záležitost nás obou, u šestinedělí se to nějak nepovedlo, manžel byl tím drobečkem asi ještě víc zaskočen než já a taky chlapy nemají takovou trpělivost a výdrž. Zatímco maminka prostě musí, tak tatínek může:-).
Přeji Vám hodně trpělivých tatínků a hodná miminka, která budou rozumět Vám jako Vy jim.
PS: Napsala jsem tenhle příběh trošku anonymně, i když vychází 100 % z reality, ale nejsem moc exibicionista, ale nechtěla jsem vymýšlet nějaká jiná jména manžela a miminka.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.