Osmiměsíční šestinedělí

Zdravím všechny, je super, že byl napsán článek o šestindělí. Jen byl napsán ještě hodně "zlehka". Myslím, že maminka měla tisíc dalších pocitů a dva tisíce dalších emocí, já zažívala lásku, beznaděj, nenávist, totální vyčerpání a pak o to větší lásku a o to větší beznaděj atd atd... Všichni říkali, že to přejde, že miminko jednou přestane řvát. "Nejspíš ve 3 měsících". "No tak možná v 6 měsících". "No, víte maminko, až začne lézt, tak se jí uleví a bude to lepší". "Tak si to tak neberte, jsou děti, které brečí celý první rok". UUUFFF. Jak já proklínala všechny doktory, babičky, které toho řvouna nechtěly (teď vím, že ani strachy nemohly) hlídat, tatínka, kterého z práce BOLELY NOHY (no já myslela, že ho fakt zabiju) a ostatní maminky, kterým dítě spinkalo.... No, zjistilo se, že Terezka trpí intolerancí laktózy, že musí mít opravdu velké bolesti ("ale maminko, prdíky mají všechny děti") a najednou nikdo nechápal, jak jsem to mohla přežít. No, přežila, ale žádná sláva to nebyla. Moc si toho z prvního půlroku nepamatuju, jen vím, že jsem mimi nosila, nosila a nosila a kojila a kojila a nosila.... V 8 měsících jsme dostaly bezlaktózovou umělou výživu a naše Terezka byla poprvé šťastná. Je to hrozné, že až tehdy jsme se začaly s malou opravdu poznávat. Jaká vlastně je, jak je ohromně veselá a paličatá atd. Do tédoby jen plakala.
A co jsem tím vším vlastně chtěla říct ? Že je 100% pravda, že když v mateřství už nemůžete, tak ještě třikrát můžete. Protože jak psala autorka, "ostatní můžou, vy MUSÍTE".Tak hodně sil maminky, nikdo v sobě té síly nemá tolik jako vy!