tak,tak ....

Moc pěkný článek, sice napsaný s trochou nadsázky (a to je dobře), ale jinak dobře popsal dosti pocitů, které jsem taky zažívala v šestinedělí .....včetně neskutečných problémů s kojením (velká prsa, malé bradavky - doteď kojíme v pohodě s kloboučky, mléko se mi udělalo až po týdnu - prý se každý rozkojí do 3 dnů .. ha,ha, 5 měsíců kvasinková infekce na prsou - to nepřeju nikomu, od třech měsíců zubaté dítko, které se chechtá když mě kousne). Tedy rozhodně ale nepatřím k matkám, které i přes těhotenství, porod a péči o mimi neustéle jedou v maximálním pracovním tempu, "zvládají spoustu činností pracovních a starostí o dítko" .. osobně říkám, já bych to nechtěla všechno (ne)zvládat. Taky jsem žila prací, užívala si svých zájmů a zároveň jsme se ale několik let marně snažili o potomka. Dopadlo to dobře, díky centru asist. reprodukce, přes proležené těhotenství jsme se dočkali a máme doma naše zlatíčko - a kašlu na "skoro" všechnu práci, doma uklízím trochu, manžel naštěstí taky pomáhá a hlavně si moc a moc užívám svého synka a myslím, že i tato péče zabere celých 24 hodin. Jen ještě jeden zážitek z šestinedělí, třeba má některá ze čtenářek podobný zážitek ... celých 6 týdnů, kolem 18 hodiny mě přepadal hrozný pláč (a to se nepovažuju za nějakou plačku) - ať jsem v tu chvíli byla v pohodě nebo unvavená a ve stresu. Po týdnu už jsem byla připravená, měla jsem poblíž krabici kapesníků, manžela (ten se mě snažil ukonejšit), maminku (která naopak říkala, jen plač, plač, když to pomůže)... někdy jsem se chechtala a přitom jsem musela pořád brečet a brečet (a přitom třeba kojit) ... no prostě jsem byla v tu chvíli jeden velký hormon.