Překoná to všechny představy

Ahojky, i já se hlásím se svým asi půl ročním šestinedělím. U mě to ale již začalo těhotenstvím, které bylo od začátku ne úplně v pohodě a po třetím měsíci jsem byla odeslána na amniocentézu a pak už to šlo jako po drátkách...o stres zkrátka nebyla nouze...výskledky amnio byly ok, tak jsme si chvilku vydechli a pak porod. měli jsme s manželem za sebozu kurz, měli jsme připtravené olejíčky, Cd atd...no a problémy a císař a stres...a kojení do teď nezapomenu na hrůzu když jsem po lokální anestézii musela ležet 1ě hodin bez hnutí a sestřička mi přišla doslova připlesknout na prso malou...Já jsem ani pomalu nevěděla co se tam děje...no a jednou si nějak zapomněla pro ni přijít...malá řvala, já se nemohla pohnout...super...No a pak malá pořád brečela, kojení byl horor...Bydleli jsme v garsonce, s mým milovaným jezevčíkem...ten ovšem musel k našim... Můj vysněný příchod s miminkem totiž vypadal tak, že jsem donesla malou (zabalenou jak vánočku - byl totiž prosinec) a pes na ni skákal, štěkal, ona brečela, já jsem brečela...super...a pak pořád plakala, měla koliku, plakala v noci i ve dne, kojení byl celodení zápas a horor, prsa tvrdla, měla jsem i skoro 39 teplotu...Všichni mi něco radili nebo se naopak ptali jak jsem nadšená a rozplívám se, že mám doma to miminko...postupně jsem už ani nechtěla brát tetefon, abych to nemusela poslouchat (cokoliv). Do toho mi bylo líto, že opravdu tu velkozu lásku necítím a začala jsem se obviňovat jaká jsem špatná matka... a malá stále plakala...nakonec jsem měla pocit, že dny i noci splívají a vše se změnilo v jediný boj přežít to a alespoň trochu si udržet zdravý rozum...Také jsem zažívala krizi osobnosti, svého místa v životě, najednou jako bych to pochopila, tu zodpovědnost, tu ztrátu svobody do nejmenšího detailu...(často jsem v noci plakala kvůli svému pejskovi, se kterým jsem dlouho žila sama)...
No od 4 měsíce kolika začala ustupovat, kojení se zlepšilo a malá začala i lépe spát...třeba i 3 hodiny v noci vtahu ...huráááá....Když jí bylo 8 měsíců přestěhovali jsme se do 3+1 a konečně si mohli popovídat s manželem i večer :)))
Naše Maruška je úžasná velmi živá a šikovná 14ti měsíční holčička, kterou jsem milovala už v bříšku a miluju každým dnem víc a víc.
Vždycky jsem měla děti moc ráda, ráda jsem se jim věnovala, naše miminko bylo chtěné a plánovala jsem velkou rodinu (po narození Marušky jsem si říkala, že budeme mít jedináčka). Zkrátka to, co jsem zažívala po jejím narození překonalo všechny moje představy - nejprve v tom záporném, potom v kladném smyslu...Myslím, že na to být maminkou žádná knížka ani nic jiného nepřipraví, to se musí prožít...
Dnes se hrozně těším na jaro, léto jak budeme chodit na výlety a na písek a jak budeme seznamovat Marušku s pejskem, který už trvale zůstane u mých rodičů. No a říkám si po létě bychom mohli začít na nějakém tom dalším miminku, ne?:)))))
Ale nezapomněla jsem a jsem ráda a někdy se i divím, že jsem neskončila v blázinci.
Všem novopečeným maminkám přeju silné nervy a nebojte bude líp.!!!
Dáša a maruška