dalo se to přežít

Nejhorší bylo tak prvních 14 dní (z toho asi 9 v porodnici, kde jsme byli kvůli žloutence). Byla jsem velmi teoreticky vybavená, ale podcenila jsem fakt, že komunikaci se vzdálenějším okolím (sestry v porodnici, pediatr, tchýně) mi bude ztěžovat fakt, že se po dvou slovech rozbrečím.

Když nás pustili domů, dost se to zlepšilo a kojení nám šlo, i když to otužování bradavek nebylo bezbolestný.

Dítě jsem chovala skoro pořád, vysvobození v podobě šátku/vaku jsem objevila až později. Automaticky, když se mi podařilo dítě odložit, udělala jsem kolečko WC, koupelna, převlíknout, napít, najíst, prádlo do pračky. Většinou jsem stihla jen ty nejvíc urgentní položky.
Hodně mi pomohl manžel a fakt, že i přes to všechno jsem byla šťastná a hormony mně dávaly sílu. Dokonce jsem si říkala - při tom mém řežimu, v tom kalupu, vždyť už jsem měla být dávno na dně a já ještě žiju a je mi fajn, jak je to možný!!!!!

Ale objektivně, dítko nebylo nijak extrémně uřvané a vlastně jsme neměli žádné komplikace, po porodu jsem nebyla vůbec zdrchaná.
Trochu se hrozím, že bych podruhé nemusela mít takové štěstí, což v kombinaci s velmi tvrdohlavým dvouletým batoletem nebude asi idylka.

LaPepa