Tajemství dědičnosti: To je celá teta Květa!

Nebo okukuje vaši puberťačku: „Ta se ale vytáhla! No vždyť on nebožtík starý pan Vomáčka měl taky skoro dva metry.“ Já si zas často říkám, že po mně děti tu tvrdou hlavu rozhodně nemají. Ale po někom ji nejspíš mají. A nemůžou jí mít po nás po obou? Od každého trochu? Anebo jim necháváme příliš volnou ruku při výchově? Jak to vlastně je?

Dědičnost je moc zajímavá věc a i když se pro laika může zdát trochu tajemná, některé věci se dají v širší rodině vcelku dobře vysledovat i bez odborného vzdělání. Typické rysy, třeba velký nos, vysoký vzrůst, některé charakterové vlastnosti. I když genetika jako vědní disciplína zažívá velký boom, těší se veliké oblibě a zasahuje dnes prakticky do všech oblastí od medicíny, zoologie, botaniky, a sahá až do pultů supermarketů v podobě geneticky modifi kovaných potravin, pořád je spousta oblastí, které si svoje tajemství schovávají. A tam patří většina toho, co nás nejvíc zajímá: jak budou naše děti vysoké, zdali nebudou tlusté, jaké budou mít oči, vlasy, jestli nebudou mít přehnané sklony k alkoholu, zda budou talentované na hudbu, na sport, jestli budou průbojné nebo bojácné, a co ta tvrdohlavost?

Budeme mít doma génia?

Leckteré charakterové vlastnosti se dají zčásti vysledovat už třeba v batolecím věku. Dítě bere tužku zásadně jen do pravé ruky a při chůzi do schodů dává první pravou nohu?

S největší pravděpodobností bude pravák.

Líbí se mu zvučné melodie a reaguje na ně dobře rytmicky? Dost možná bude mít dobrý vztah k hudbě. Třeba i manuální zručnost nebo pohybový talent všímavý rodič odhalí jenže se to všechno nedá zobecnit a vztáhnout jen na genetiku a vrozené vlohy. Zrovna tyhle vlastnosti jsou typickým příkladem, kde můžeme jako rodiče udělat hodně pozitivní motivací a správným vedením.

Vždyť které dítě nemá rádo písničky a zpívání? Nicméně určitá dávka talentu je prostě u každého jiná a ze všech dětí klavírní virtuózové nebo olympijští rekordmani být prostě nemůžou. Někdo je zkrátka na něco daleko šikovnější a za tím je třeba hledat dědičnost a vrozené vlohy, se kterými nic neuděláme.

Existují skutečnosti, které mají naprosto jasný a přesně popsaný způsob dědičnosti, například některé vrozené choroby. To potom lékařům usnadňuje práci v genetickém poradenství, třeba při plánovaném rodičovství, kdy rodina řeší, zda se jí nenarodí nemocné nebo postižené dítě. Pochopitelně se pozornost genetiků v dnešní době nejvíc zaměřuje na zkoumání chorob. Hledají se genetické příčiny různých druhů nádorů, diabetu, psychických a jiných onemocnění, zkrátka neduhů, které lidstvo sužují. A takové věci jako barva vlasů, očí, výška, vlohy k hudbě, sportu jsou samozřejmě zajímavé, ale rozhodně ne tolik na pořadu dne. I když i tyto vlastnosti genetici zkoumají, minimálně proto, že je zkrátka v lidské povaze přijít na podstatu věcí. Na pomezí medicíny a genetiky, řekněme tak trochu pro zábavu, je obezita. V dnešní době posedlé kultem hubenosti určitě přitažlivé téma, nicméně vědce zajímají spíš příčiny patologické obezity jako choroby.

Jak bude naše dítě vypadat?

Dědičné je leccos, v podstatě každá drobnost na člověku má genetický základ. Jestli máte široké příbuzenstvo, znáte svoje pratety, sestřenice, bratrance a svůj rodokmen daleko dopředu, určitě jste si všimli nějakých podobností se svými předky. A proč je vlastně možné některé věci geneticky rychle a snadno popsat a jiné ne? Protože různé věci se dědí různě.

Některé vlastnosti nebo spíš struktury v těle jsou jasně dané a kódované pouze v jednom jediném genu. Například mnoho enzymů a buněčných struktur. Ale takové vlastnosti jako výška, tělesný habitus, dispozice k ukládání tuku, barva vlasů, očí, typ kůže, různé druhy talentu, manuální zručnost a určitě i spousta charakterových vlastností se dědí jiným způsobem.

Výslednou podobu kóduje několik genů, mnohdy až stovky, a někde se na konečné podobě nemálo podepisuje i vliv prostředí. Takže je těžké předem zjistit, jak na tom kdo bude. Často většinu kódujících genů ani neznáme. Nějaké geny, související s tou kterou vlastností, už popsány byly, ale jde většinou jen o částečné rozklíčování. Také je třeba vzít v úvahu, že leccos může člověk sám hodně ovlivnit. Například výšku.

Těžko budeme předpokládat, že se dvěma basketbalistům narodí děti s finální výškou kolem metru šedesát, ale stravou se dá ještě několik centimetrů nahnat. Úplně jasné je to u tloušťky, dva lidé s naprosto stejnou genetickou výbavou mohou mít váhový rozdíl třeba i dvacet kilo, když jeden bude celý den sedět a jíst sladké a druhý bude denně běhat deset kilometrů a jíst jen maso a zeleninu.

Oči jak studánky

Jedna z věcí na vzhledu člověka, o které můžeme říct, že známe s jistotou alespoň část principu dědičnosti, je barva očí. K úplnému pochopení dědičnosti barvy očí bude ale třeba trocha teorie. Každý gen se v těle člověka vyskytuje ve dvou variantách: jedna varianta je od matky, druhá od otce. U většiny genů bývá jedna varianta dominantní, to znamená, že přebije ve výsledku variantu druhou. A ženy pozor!

Nemusí být dominantní vždy varianta od otce, v tomto směru je k nám příroda spravedlivá.

U barvy očí je dominantní varianta pro tmavé oči. Pokud člověk zdědil od jednoho rodiče „tmavou“ variantu, bude mít tmavé oči. I kdyby měl takový jedinec od druhého rodiče „světlou“ variantu, neprojeví se, protože ji „tmavá“ přebije. Takový jedinec ale může svoji neprojevenou „světlou variantu“ předat svým dětem. To znamená, že i tmavooký jedinec může mít světlooké děti. Záleží ale i na tom, jakou barvu očí bude mít jeho partner. U dvojice je možné vypočítat pravděpodobnost, s jakou se jim narodí tmavooké nebo světlooké dítě. Jednoznačně lze ale říct, že dva světloocí jedinci budou mít jen světlooké děti. Pod pojmem tmavé a světlé si ale nesmíme představit jen hnědé a modré, konečný odstín barvy očí pak už ovlivňuje spousta jiných genů, které většinou neznáme. Tmavé tedy znamená různé odstíny hnědé a světlými rozumíme odstíny modré a zelené.

Muzikant nebo fotbalista?

Co se hudebního nadání týče, byly už například objeveny geny pro absolutní hudební sluch. Jenže co budou platné dítěti, kterému nikdo za celá léta nezazpívá a k hudbě ho nikdo nepovede? Podobně je známá třeba vloha k fyzické vytrvalosti, takzvaný horolezecký gen. Ale pokud jsem jeho majitelem, neznamená to a priori, že ze mě bude automaticky mistr světa v plavání nebo maratonu. K tomu je potřeba, aby se sešlo takových vloh daleko víc. Dost podobné to bude i s povahovými vlastnostmi. Jenže tam je zkoumání navíc hodně složité. Jak změřit průbojnost, snaživost, lenost, nebo tu dnes několikrát zmíněnou tvrdohlavost? Že i tam dědičnost roli hraje, je nasnadě a musí si toho všimnout každý, kdo nežije v úplné izolaci od svých příbuzných.

Také už byly popsány geny, které předurčují svého nositele k většímu sklonu k závislostem různého druhu. Závislost na nikotinu, alkoholu, větší spotřebě cukru, anebo třeba i k větší nepozornosti. Ale rodiče, neděste se! Je to s nimi asi jako s hudebním nadáním. Záleží nemálo i na prostředí a okolnostech, nakolik se vliv genu projeví. Rozhodně není dobré se na geny vymlouvat, když se vám už posté nepovedlo típnout svoji poslední cigaretu.

Studium dvojčat

Do jaké míry je ta která vlastnost dědičná, a tedy daná geneticky, a nakolik je ovlivnitelná vnějším prostředím, lze zkoumat pomocí takzvaných dvojčecích studií. Jednovaječná dvojčata jsou totiž doslovnými klony sama sebe, to znamená, že mají naprosto shodnou genetickou výbavu. Tím pádem lze dobře vysledovat, na co všechno má vliv vnější prostředí, strava a tak dále. Velmi zjednodušeně lze říct, že to, co je na jednovaječných dvojčatech odlišné, není dědičné. Tímto způsobem je možné pozorovat i vliv dědičnosti u povahových rysů, například u jednovaječných dvojčat, která se dostala při adopci do jiných rodin.

Říká se, že kluci jsou podobní spíš maminkám a holky tatínkům. A vůbec koluje spousta mýtů o dědičnosti. Když už teď máme tak hezký základ vědomostí o genetice, je nám jasné, že takhle jednoduché to není a ani nemůže být. To, jak člověk ve finále vypadá, je výsledkem kombinací tisíců genů. Každý člověk je mozaikou genů od své matky a svého otce. Jenže geny nejsou od rodičů dokonce ani půl na půl. Příroda je natolik nevyzpytatelná, že zkombinuje každému geny od rodičů jinak a ještě v jiném poměru! Takže variabilita je prakticky nekonečná. Proto si sourozenci v něčem budou podobní a v něčem budou úplně rozdílní. Ze dvou jedinců může vzejít nekonečné množství kombinací a každá bude jiná. Stejnou mozaikou svých rodičů jsou i naši otcové a matky a tak to jde pořád dál a dál do minulosti. Teoreticky máme od každého rodiče polovinu a od každého prarodiče čtvrtinu. Ale nakolik je to přesně a jaká je to čtvrtina nebo polovina, to nevíme. A možná je to dobře. A nevíme ani, kolik a co z nás zdědí naše děti. A nakonec proč ne? Některá tajemství není špatné ponechat neodhalená.