Když se děti bojí neznámých lidí
Lucka (9 měsíců) si se zájmem otáčí v ruce banán, který si půjčila z obchodu své tříleté sestry. Pozoruje ho ze všech stran, zvedá jej, olizuje, kouše do něj a pyšně ho ukazuje svojí mámě. Náhle se však zábavná hra změní: Lucka rychlostí blesku doleze k mamince a plačíc jí signalizuje "Vezmi mě do náruče - hned!" U mámy si opře hlavičku o její prsa a rukama a nohama pevně objímá ochraňující tělo.
Co způsobilo tuto změnu nálady? Lucčin strýc přišel do pokoje a chtěl pozdravit neteř. Malá o něm však nechce ani slyšet, přestože dříve měla velmi ráda, když ji strýc vzal do náruče. "Má takové období", vysvětluje máma Lucčino chování.
"Je to normální?", ptá se její bratr.
"Jasně, je to celkem normální a nemá to nic společného s tím, že by tě nemohla vystát", uklidňuje ho maminka.
A má pravdu. Po krátké době vyhledá malá Lucka strýcův pohled a usměje se na něj. Potom už jsou celé odpoledne spolu - pro radost Lucky a klid mámy - lezou, hrají "Kukuk" a prohlíží si obrázkové knížky.
V prvních týdnech a měsících života se děťátka usmívají na každého člověka, který jim úsměv vrátí a flirtují bez toho, aby se styděla. Kompliment "To je ale hezoučké děťátko" slyší rodiče často. Ale ze dne na den je všechno jinak. Naše doteď usměvavé sluníčko se mračí a začne hned plakat, když se na něj někdo cizí podívá. V této fázi nejistot, které vyvolává nová kvalita vědomého vnímání, má sympatie dítěte jen jedna osoba - máma. A máma zjišťuje, že smích, kterým ji dítě nyní zdraví, je úplně jiný než předtím. Tento smích je totiž osobní pozdrav, kterým dítě vyjadřuje lásku a to, že identifikovalo svoji mámu.
Tato etapa ve vývoji dítěte, někdy nazvaná i "Strach osmého měsíce", je nejen normální, ale i důležitá a rodiče by ji měli bezvýhradně podporovat, zdůrazňují psychologové a vysvětlují: "Mezi pátým a sedmým měsícem života dítěte se děje něco rozhodujícího: Zrak dítěte je ostřejší a pomáhá rozlišovat důvěrně známé a neznámé lidi. Nejde jen o rozlišení tváří, někteří odborníci se domnívají, že úlohu sehrává i pach člověka. Tato skutečnost potom vysvětluje, proč se děti chovají odmítavě většinou tehdy, když se do jejich těsné blízkosti dostane někdo cizí. Doteď dítě dovolilo, aby se k němu přiblížili a chovali ho i jiní lidé, nyní vyžaduje jen blízkost a jistotu mámy nebo otce.
Už malé dítě ví, kam patří. Novorozenci rozeznají hlas své mámy. Pach její pokožky poznají už po týdnu. Ve dvou až třech měsících umí poznat, že je na fotografii. Po prvním čtvrtroku vede přítomnost matky k uvolnění dítěte. Vše nové vzbuzuje zvědavost a ne strach.
V dalších měsících si dítě obraz o svojí mamince doplňuje. Učí se, že máma zůstává tou samou mámou, i když si vezme brýle, přijde od kadeřnice nebo má šátek na hlavě. Mimo to si dítě zařazuje i otce a podle okolností i sourozence do svého "okruhu známých".
V prvním půlroce žije dítě podle principu "Sejde z očí, sejde z mysli". To znamená, že pro dítě přestávají existovat věci, které se mu náhle ztratí ze zorného pole.
V druhém půlroce se dítě učí, že věci existují i nadále, i když je nevidí. Je to zřetelné třeba v případě, když je matka ve vedlejší místnosti, ale vrátí se, jakmile ji dítě zavolá. Dítěti nyní rodiče skutečně chybí - je to enormní duševní pokrok.
Mezi sedmým a devátým měsícem dělají děti obrovské pokroky i v tělesném vývoji. Kosti jsou pevnější, rostou svaly. Děti se umí víc pohybovat, plazí se a lezou po celém bytě. Zkoušejí se postavit a dělat první kroky. Vydávají se na cestu objevů a hledají hračky, mámu a tátu i v jiných místnostech. Mobilita a schopnost hledat mohou teoreticky přivést dítě do nebezpečí: mohou se po kolenou rychle vzdálit a přitom se dostat do situace, ve které nikdy nebyly.
Zařídila to totiž tak, že tento strach z neznámého funguje vlastně jako bezpečnostní pojistka. Stará se o to, aby dítě zůstávalo v blízkosti mámy. Strach dětí v raném věku je vlastně předpokladem určité nedůvěry, která je v životě člověka potřebná. Dítě se po překonání této fáze chová vůči cizím lidem odměřeněji než dříve. A to je dobře. Být opatrný se v životě vyplácí, předejdeme mnoha zklamáním a negativním zkušenostem.
Někdy způsobí prudkou emocionální reakci i jen pohled cizí osoby - tak jako u Lucky. Přitom nesehrává úlohu fakt, zda jde o strýce, babičku nebo milou sousedku. Dítě se sice naučilo rozeznávat známé a neznámé lidi, ne však příbuzné a nepříbuzné, vysvětlují psychologové. Právě když dítě takto reaguje vůči příbuzným nebo dobrým přátelům, bývají rodiče nejistí. Nevědí, koho zachraňovat dříve. Zda babičku, která je přesvědčena o tom, že ji její vnuk nebo vnučka nemá rád/ráda nebo plačící dítě. To místo přivítání úsměvem a přátelským štěbetáním vítá babičku pláčem. Někteří dokonce nutí své ratolesti, aby podaly ruku nebo se nechaly políbit babičkou, protože je jim situace nepříjemná. Rodiče, kteří něco takového dělají, tím narušují krok ve vývoji. Váhavé reakce dítěte na vše cizí jsou vlastně jeho ochranným mechanizmem.
Některé děti na cizí osobu jen vystrašeně pokukují, jiné strnou, křičí, pevně objímají rodiče nebo se schovávají. Každé dítě je totiž jiné. Introvertní dítě prožívá tyto zkušenosti a situace velmi silněji než extrovertní, zvědavé dítě, které je zvyklé otevřeně se seznamovat s novými situacemi. V každém případě je však třeba brát strach dítěte z neznámého vážně. Rodiče by měli vstoupit s dítětem do koalice, aby z něho vyrostla samostatná osobnost. Zkušenosti ukazují, že děti matek, které lehce navazují kontakty, se bojí méně. Tyto děti vidí a cítí, jak jsou jejich mámy klidné, nenuceně navazují kontakt s jinými. Ba co víc, děti prožívají, jak mají jejich mámy rády lidi okolo sebe a jak si to užívají, když mohou ve skupině získat uznání a obdiv. A to je pravděpodobně první vzor sociálního chování, které dítě vnímá a pamatuje si ho.
To je také individuální, od dítěte k dítěti. Vrchol však nastává okolo osmého měsíce, proto i onen název "Strach osmého měsíce". Zatímco některé děti ukazují svůj strach vůči cizím lidem už okolo čtvrtého až pátého měsíce, jiné reagují bázlivě až okolo roku. Dříve či později ale stejně všechny děti provází touto etapou zkušenost, že slepá důvěra v neznámé se mění na nedůvěru vůči všemu novému.
V této fázi je pro naše nejmenší nejdůležitější, aby je máma chápala. Děti nechtějí brnkat mámě na nervy, ani postavit rodinu na pokraj zoufalství - jejich strach je skutečný. To, co nyní potřebují, je, aby s nimi mamka byla a chránila je. Aby jim vytvořila bezpečný přístav, ze kterého mohou objevovat svět a do kterého se mohou rychle vrátit, když potřebují. Mámy by měly tuto ochraňující roli, kterou jim děti vyhradily, bezpečně akceptovat a reagovat na signály strachu z neznámých lidí, které uvidí u svých dětí. Například tím, že se postarají o "bezpečnou" vzdálenost od cizího člověka, udělají s dítětem pár kroků dozadu, pohladí ho, vezmou do náruče a klidně se s ním pozdraví.
Určitě pro mámu není jednoduché akceptovat takovou silnou fixaci. Když však pochopí, jaký reálný strach dítě má a jak je pro něj důležité spolehnout se na její jistotu, lásku a pochopení, bere tuto roli jako výhru a může být i patřičně pyšná na to, že se dítě "drží její sukně".
Strach provází dítě všemi fázemi vývinu, od narození až po školní lavice. Kojenec pláče v postýlce často proto, že se cítí opuštěný a bojí se, batole proto, že matka odchází za dveře a ono se bojí, že se už nevrátí. Hodně starších dětí má zase strach usnout. Zprostředkováním pocitu bezpečí můžeme hodně strachu u dítěte eliminovat.
Zcela nesprávné by bylo vynucovat kontakt (například jít s dítětem v náručí k neznámé osobě, i když vidíme, že se dítě bojí). Nesprávné je též vysmívat se jeho strachu nebo ho přísně napomínat. Děti potřebují čas, aby navázaly kontakt samy od sebe. Když jim dáme čas, začnou většinou celkem samy - z mámina bezpečí - flirtovat: házet pohledy na neznámého člověka a potom rychle očima uhýbat, usmívat se. Pomoci může nějaký zajímavý, dítěti důvěrně známý předmět (například míč), který neznámý člověk dítěti nabídne. Tím, že si s dítětem míčem kutálí, udržuje od něho odstup a zároveň je velmi blízko.
Pravda je, že se nikdy nepřestane bát zcela. Postupně však strach opadá a tříleté dítě se už nebojí tak intenzivně jako jednoleté. Vždyť i dospělí se bojí cizích lidí nebo jsou přinejmenším zdrženliví. Když člověk v noci kráčí sám po ulici a potká nějakého neznámého člověka, je celkem normální, že má strach a je opatrný.
A proč se tříleté dítě už tak nebojí? Časem totiž zjistilo, že ne každý člověk a situace představuje nebezpečí.
Získejte předplatné i dárek z MÁMA a já! Objednejte si v období od 28. prosince 2007 do 27.ledna 2008 na jeden rok předplatné časopisu MÁMA a já a získejte automaticky dáreček - sadu 12 barevných lžiček pro nejmenší děti od The first years. Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.
Poslední fotky z emailového průvodce rodičovstvím.
Emailový průvodce rodičovstvím je zdarma pro všechny rodiče od početí do 6 let věku.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2018 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.
Publikační systém WebToDate.