Nosili jsme, houpali jsme, spinkali v jedné posteli

Milá Majdo,

původně jsem tento názor psala k článku "vyspalé miminko....", ale i Tobě by se moje zkušenost mohla hodit. Takže jen lehce překopíruji.
Přeji hodně zdaru a trpělivosti. Janina

Jiřina Prekopová je dětská psycholožka českého původu, která působí v oddělení dětského vývoje ve Stuttgartu.Ročník narození 1922, tkaže žádná moderna. Její knihy vřele doporučuji - najdete v nich spoustu cenných myšlenek. Já její knihy přímo hltám.
V knize "Děti jsou hosté, kteří hledají cestu" v kapitole "Noci s dítětem" se píše:"A proto se děti v noci nechávaly křičet. Každé dítě umlkne, když nedostane žádnou odpověď na své volání o pomoc. U mnohých ale umlklo i hledání důvěry. Místo aby hledaly útěchu u rodičů, hledají ji v dudlíku. Protože ho nehoupala matka, houpalo se samo, kývalo hlavou a aspoň v náznaku si přibližovalo pocit teplého hnízda nebo se počuralo".

Jinde se zase píše "Ve vysoce vyvinuté technické společnosti se v první polovině dvacátého století radilo, že sterilita a dodržování určitých zásad je důležitější než tělesný pocit bezpečí. Doporučení, které dostaly naše matky a babičky: Když dítě pláče, tak ho určitě neberte do náruče, nebo ho rozmazlíte. Je lepší ho nechat křičet, aby se mu posílily hlasivky a plíce, aby později lépe mluvilo. Společná postel s matkou po porodu byla vyměněna za inkubátor, mateřské prsy za láhev a šátek za kočárek. Tento odklon od přirozeného způsobil růst závislostí na různých náhražkách, které měly odstranit strach z dotyku.
Neschopnost mít rád, navázat a udržet vztahy, kterou pozorujeme v dnešní době, má bezesporu kořeny zde."

Co je a co není vhodné pro Vaše děťátko si musí každá máma udělat sama. Já osobně jsem zásadně proti metodě "nechat vybrečet" i když efektivitu této metody nezpochybňuji.

Osobní zkušenost mám takovouto. Náš Kryštůfek se prvními měsíci doslova proprděl a proplakal. Byla jsem zoufalá a občas jsem z toho taky brečela. Je to první miminko, takže jsem na tohle nebyla připravená. Ale jak jsem si tak brečela, tak jsem Kryštůfka nepřestával kolebát v náruči na gymnastickém míči. Ten rytmický pohyb a teplo máminy náruče bylo to jediné, co ho dokázalo utišit.

Uznávám - bylo to někdy hodně náročné, někdy jsem byla hodně unavená a taky nevyspalá a rovnět energie někdy nebylo nazbyt, ale kdybych ve stejné situaci byla znova udělala bych to znova tak.

Jak jsme tak Kryštůfka kolébali na míči, tak se nenaučil usínat sám. Takjsme ho dál uspávali na míči. Spousta lidiček kolem mě kroutilo hlavou a varovalo mě, že si na sebe pleteme bič a že s Kryštůfkem budeme skákat na baloně ještě ve 2 letech. K tomu přidám ještě jeden "katastrofický" návyk. Od 3 měsíců jsem si Kryštůfka brala k sobě do postele (do 3 měsíců jsem se bála, abych ho nezalehla). Podle některých - další hrůza, další bič. Jak jsme na tom dnes? Kryštůfka nakojím, položím do postýlky, zazpíváme pár písniček, chvilku ještě zůstanu v jeho přítomnosti a nechám ho usnout. Kdysi se budil i 5x za noc, dnes 1x někdy 2x.

Samozřejmě, že jsem se k tomuto dopracovali postupně. Njedříve jsme uspávali na balóně, potom přišlo období, kdy Kryštůfek usínal u prsu, pak přišlo období, kdy se po kojení potřeboval ještě chvilku uplácat na manželské posteli (postýlka mu byla malá a plakal v ní), dnes si vystačí s postýlkou. Tahle metoda je samozřejmě oproti metodě "nechat vyplakat" běh na dlouhou trať, chce to trpělivost a láskyplné porozumění.
Je to zdlouhavé, někdy vysilující a trochu unavující, ale jak už jsem psala znovu bych to udělala stejně. A věřím, že tohle je to nejlepší, co jsem pro našeho chlapečka mohla udělat. Ale to asi každá máma, že?