Mateřská vina aneb Co všechno jsem chtěla dělat jinak

Taky vám v tom období, kdy jste ještě vlastní děti neměly, připadaly matky cizích dětí tak neschopné? Miminko ječí, jako když ho na nože bere, celá tramvaj se otáčí a dítě se ne a ne uklidnit. Tříletá holčička vychází z hračkářství se dvěma plyšáky, protože maminka nenašla sílu čelit jejímu vzdoru, kdyby druhého koupit odmítla. Malé děti vaší sestry sedí dvě hodiny před televizí…

Vy to určitě zvládnete mnohem lépe. Vaše dítě nebude vysedávat před televizí, budete důsledná, nic si nevyvzdoruje a v žádném případě nikdy nebude obtěžovat okolí. Takových předsevzetí jsem měla spoustu. Kojením nejméně dva roky a nebetyčnou trpělivostí počínaje. Své dceři laskavým přístupem vštípím lásku ke knihám a vzdělání, aby ji, na rozdíl ode mě, nezačalo bavit vzdělávání až v posledním ročníku vysoké školy. A samozřejmě v ní díky láskyplné podpoře vybuduji dostatečně vysoké sebevědomí a snahu uspět, beze strachu z neúspěchu.

Kde jsem udělala chybu

Když se nyní, coby matka čerstvé druhačky a batolete, ohlížím zpět, musím přiznat, že v mnoha věcech jsem selhala. Když se po zavedení příkrmů postupně obě dcerky odstavily, zhluboka jsem si oddechla. Dva roky se nekonaly ani omylem. Laskavý a trpělivý přístup? Snaha byla, ale změnit svůj temperament se mi tak úplně nepodařilo. Sebevědomí snad slečny pošramocené nemají, ale snahu uspět u té starší příliš nepozoruji. Spíš se řídí heslem „nejlepší je nevyčnívat“. A to moře společně stráveného času? Poté, co se moje matka vrátila do zaměstnání a já jsem putovala do jeslí v pouhém půlroce svého života, bylo mým největším předsevzetím zůstat s dětmi doma, co nejdéle to půjde, a v žádném případě od nich do práce neodejít. Což jsem sice splnila, ale svůj čas doma na mateřské jsem vyplnila, jak jinak, prací. Nezbývá než si připustit, že obětavá matka, která od rána do večera s úsměvem na tváři formuje svá dítka do podoby skvělých, sebevědomých a úspěšných lidí, ze mě nikdy nebude, je to nad mé síly. A co víc, obě mé děti měly dudlík!

Jablko nepadá…?

Mateřství je závažný úkol a každá z nás do něj vstupuje s velkou snahou, očekáváními i obavami. Umiňujeme si, že se budeme snažit být co nejlepšími matkami a vyvarujeme se chyb, se kterými jsme se setkaly. Nejvíce těch, kterých se na nás „dopustili“ naši rodiče, protože ty subjektivně vnímáme jako nejbolestivější. Proč je takový problém svá předsevzetí dodržet? Odpověď je nasnadě. Jsme jen lidé, navíc právě těmito „chybami“ zformovaní. Naše chování je pouze malou částí naší osobnosti. Vychází z charakteru, postojů a hodnot. Mimo nich nás ale ovládá také temperament, emoce a skryté vzorce chování, vypozorované a uložené hluboko v nás. O některých možná ani nevíme a projeví se jen v okamžiku velké únavy, rozrušení nebo vypětí.

Čtyřicetiletá Jarka vypráví, jak těžké je nesklouznout právě k takovému chování, které nám na našich rodičích vadilo: „Moje maminka je typická vesnická žena - pracovitá hospodyňka, jejíž životní náplní vždy byla péče o rodinu, laskavá, ale poněkud jednodušší. Měla jsem krásné dětství, ale mrzelo mě, že neměla žádné zájmy, že se s ní nedalo povídat o hlubších věcech. Nezajímaly ji, ani pro ně neměla moc pochopení. Já jsem vystudovala vysokou školu, mám mnoho zájmů a podle slov maminky jsem trochu moc do světa. Užívala jsem si, když mi všichni říkali, že my dvě jsme úplným opakem. Matýsek se narodil pozdě, bylo mi sedmatřicet a musím říct, že mi změnil život. Snesla bych mu modré z nebe, tím spíše, že další dítě mít asi nebudeme. Snažím se mu dávat jen to nejlepší, neexistuje kupované jídlo, suroviny kupuji pouze bio, zeleninu a ovoce si pokud možno pěstuji na maminčině zahrádce. Nedávno mi maminka vyrazila dech: „Tak už i na tebe došlo, viď? Já taky jako mladá doma neposeděla, ale když přišly děti, všechno šlo stranou.“ Skutečně jsem si uvědomila, že jsem rezignovala na všechny své ostatní aktivity včetně sebevzdělávání a kultury. A to už Matýskovi budou tři roky, není to žádné miminko. Pořád myslím na to, co mi na mamince vadilo, a jestli náhodou nebudu nakonec úplně stejná.“

Zděděná výchova

Je známo a doloženo statistikami i psychologickým pozorováním, že způsob, jakým přistupujeme ke svým dětem a jejich výchově, se z velké části „dědí“. Uvozovky proto, že dědičnost sama hraje spíše menší roli, ovlivňuje třeba temperamentový typ, tedy například trpělivost, kterou jsme schopni mít, nebo míru, do níž jsme schopni dětem dávat najevo svou lásku, naši otevřenost či uzavřenost. Zásadnější význam má negenetický přenos. Jedná se o vzorce chování, které se přenášejí z generace na generaci, ale ne prostřednictvím genů, nýbrž prostřednictvím rané zkušenosti a nápodoby. Je prokázáno, že převážná většina rodičů týraných, zanedbávaných a zneužívaných dětí v mládí trpěla nedostatkem lásky a sami byli biti nebo jinak poškozováni.

Raná zkušenost má nesmírný význam pro další život, i když se ji jedinec snaží vytěsnit a korigovat vůlí.

Přebijte rodičovský vzor

Dobrá zpráva je, že navzdory této zkušenosti je možné „překročit svůj stín“ - alespoň do určité míry. Nestačí ale jen chtít, samotná vůle nemá dost síly, nemá-li dva silné pomocníky - odměnu a trest. Dospělé matce sice už nikdo nenaplácá, ale společenský tlak, ocenění, nebo naopak sankce je ještě účinnější. Ovšem jen v případě, že přichází od lidí, na jejichž mínění člověku záleží. Vezměme si příklad ženy, pro niž byl v mládí denním chlebem křik a nadávky. Jistěže ona sama na své dítě křičet nechce, ale má pro to všechny předpoklady: bohatou zkušenost s tímto jednáním, zděděnou emocionální labilitu a výbušný temperament. Bude-li se nacházet i se svým dítětem v sociálním prostředí, které toto jednání považuje za standard (tedy třeba v domě svých rodičů), je vysoká pravděpodobnost, že přes veškerou svou snahu k němu sklouzne i ona. Dostane-li se jinam, kde je toto chování odsuzováno, její snažení bude významně posíleno zvenčí a šance na úspěch vyšší.

Hledejte pozitivní příklady

Třetím pomocníkem je jiný, pozitivní příklad. Jsou známy případy dětí, které samy byly v dětství zanedbávány, ale díky nějaké dobré duši z okolí, učitelce, sousedce, chůvě, zažily láskyplný přístup, který mohou předávat svým dětem. I v dospělosti lze najít podobné vzory ve svém okolí. Čtyřiadvacetiletá Darina sice k zanedbávaným dětem nepatří, ale nejistota ji dohnala k tomu, že se rozhodla hledat záměrně: „Otěhotněla jsem brzy a naprosto neplánovaně. Miminko jsem nechtěla, nedokázala jsem si vůbec představit, jak se k němu budu chovat. V polovině těhotenství má nejistota a obavy došly tak daleko, že jsem vyhledala místní mateřské centrum. Zpočátku jsem si tam připadala ještě nejistěji a divněji. Začala jsem tam ale docházet pravidelně na předporodní kurzy a podílet se i na dalších aktivitách. Brzy jsem se skamarádila s Věrkou, která měla termín asi dva měsíce přede mnou. Když se jí potom miminko narodilo, snažila jsem se jí pomáhat, i když se mi zdálo, že to vůbec nepotřebuje. Posléze jsem zjistila, že mi těhotenství nejen mnohem rychleji uteklo, ale že na tom vlastně ani nic není. Teď s Věrkou vozíme kočárky obě a myslím, že mateřství je to nejkrásnější, co mě mohlo potkat.“

Něco se i podařilo

Když nad tím tak přemýšlím, možná jsem svá předsevzetí nesplnila na sto procent, ale něco se i podařilo. Mám dvě krásné, zdravé a veselé děti, neobtěžující okolí. Možná mi někdy ujedou nervy a zvýším hlas častěji nebo víc, než bych si přála, ale zdá se, že se to naučily chápat a žádnou újmu jim to nepřineslo.

Možná můj čas nepatří všechen jim, ale zato ten, který jim patří, využijeme beze zbytku. A to nejdůležitější, lásku, podporu a jistotu rodiny, která drží při sobě, tu myslím opravdu nepostrádají.

Autorka vystudovala psychologii, momentálně je na rodičovské dovolené.