Děkuju

Za článek i za to, co pod ním čtu. Dítě pro mě vždycky byla akorát zlost a hlavně jsem se bála, že budu stejně protivná a výbušná jako byli moji rodiče. Proto jsem děti nikdy nechtěla. No potkala jsem chlapa, se kterým jsem to jedno zatoužila mít. Mám ho a dělám přesně to, čeho jsem se bála, to, proč jsem ty děti nikdy nechtěla. Nikdy jsem neříkala, že "nebudu jako vy", ale vždycky jsem se bála, že budu jako oni a jsem. Ale jsem tak ráda, když čtu, že ujeté nervy neznamená zbořený svět. Tedy, vím, že neznamená, ale kolikrát si připadám tak špatná.
Tak jsem ráda, co tu píšete.
Mimochodem, jediné, co mně bude moje dcera z puberty vracet, je náladovost a nechuť učit se vařit (obojí mi teda bohužel vydrželo). Tak snad přežijem Kdyby byla v pubertě po mně, budu mít krásně vycíděný byt