:-)

Moc se mi líbí článek i příspěvky, u některých jsem se i upřímně zasmála. Já mám podobné zkušenosti, ale naštěstí jsem už našla klid. Taky jsem chtěla být tkzv. dokonalá matka, manželka, atd. Po tom co se mi narodila první dcera, dnes je jí 4,5 roku, to šlo krásně. Malá je od malička šikovná, živější, ale moc chytrá, chápavá, vše jí šlo hned, nikdy nebyla ukňouránek, od narození do osmi byla v postýlce a spala celou noc, no prostě krása. Nebylo nač si stěžovat. Vše mi šlo jak jsem si představovala, péče o dítě, domácnost, zahrádku, psa No a pak se nám narodila druhá dcera, nyní 9 měsíců. A nastal problém. Už jsem nic nestíhala jako dřív. Prvních pár měsíců to bylo fajn, ale jak malá roste a začíná se projevovat, tak se ukazuje, že je to pořádná palice (znamení býka). Malá ubrečená, pořád vyžaduje maminku, myslí si že si všechno vykřičí, a když ji musím dát třeba na chvíli do ohrádky, tak si říkám že nám asi spadne střecha na hlavu jak řve. No a jak jsem tu změnu zvládala? Zhroutila jsem se. Ještě že mám doma takovýho chlapa, který mě podržel a pomohl mi se s danou situací vyrovnat. Už nejsem puntičkář, už nemusím mít každý den dvakrát vysáto, teď jsem ráda když stihnu obden Papání tedy vařím domácí, nekupuji, na tom si trvám, ale už neřeším jestli budeme my obědvat přesně ve dvanáct nebo až ve dvě hodiny. Hračky jsou všude po bytě, do svých kontejnérků se dostanou svátečně, a psa už nemučím třikrát denně na dlouhou procházku, ale stačí jedna a dvakrát vypustím jen před barák (pes je důchodce a moooc mu to nyní vyhovuje , žehlím jen to nejnutnější, a volný čas trávím s holkama většinou venku a nebo doma na zemi mezi hromadou hraček. A jsme všichni spokojení. Občas mě sice přepadne špatný pocit, že to nezvládám, jak jsem si představovala, ale když vidím holky jak mají radost když dělám s nima kraviny, tak to ten pocit rychle zažene.