jedině kdo děti nezná, může tvrdit, že on by nikdy

Děti nemám a přesto si nějak extra neplánuji, že moje děti nebudou sedět u tv, že budou jíst výhradně bio a nikdy je neplácnu ani nezvýším hlas. A nikdy, když jsem viděla matku se řvoucím dítětem, jsem si pohrdavě neřekla, že to teda nezvládá. Myslím, že ten, kdo si plánuje, jak jeho děti nikdy nebudou jíst brambůrky a pít kolu a řvát v obchodě a on nikdy nebude křičet a nikdy nebude na nervy a nikdy se nebude zlobit, až si děcko po miliontý vyleje polívku na čistý triko a pak očekává, že to tak fakt bude, s dětma do styku moc nepřišel a moc toho o nich asi neví. To musí být asi tvrdý pád na zem. Jasně, že si taky říkám, co by kdyby, ale pokud to tak nebude, tak co? Jako bezdětná nemůžu přesně vědět, co a jak bude. Páč kdoví, co bude až budu matka, možná budu brát věci tak jak přijdou a nebudu se nervovat z toho co mi teď přijde zbytečné, ale možná mi švihne a budu mít výčitky svědomí že jsem mu dala nebio mrkev nebo že jsem měla používat látkový plíny. Teď nechápu, proč se matky tak zbytečně trápí přemýšlením o tom, co udělat měly nebo neměly a doufám, že jednou to nebudu já, kdo se tím bude užírat taky, poněvadž je to zbytečné.