Re: Nedosažitelná dokonalost výchovy

I když se nesnažím být dokonalá, tak mě pořád napadají věci, které by se daly zlepšit, ale které nehodlám zdokonalovat za každou cenu nebo redukovat na nulu. Také se teď snažím omezit například dudlík, televizi (které je při dvou dětech víc než při jednom) nebo ohrádku (na kecy o tom, jak děti v ohrádce trpí, reaguji jako býk na červený hadr). Předevčírem na mě padly vyčitky svědomí, když mi syn vyčetl, že když mi občas chce pomáhat, tak jeho pozornost ve spěchu přesměrovávám jinam. "Maminko, ale pomáhání je, když to budu dělat s tebou, nepomůžu ti nejvíc, když se půjdu dívat na pohádku." Křečovitá snaha o dokonalost mě ničí a také je mi líto dětí, které ji na vlastní kůži zažívají. Opakovaně jsem si o některých kandidátkách na "dokonalou matku" říkala, o kolik by jejich dětem bylo líp, kdyby je jejich matky neustále nedrezírovaly a nechaly je chvilku žít a zvolit si zábavu podle vlastního uvážení. Točí mě, když má někdo potřebu mi sdělit, že celou mateřskou vstával před šestou ráno, jeho děti nikdy neměly dudlík ani televizi, neochutnaly konzervičku apod.
Také se cíleně snažím vyhýbat tomu, co mě jako dítě štvalo nejen od rodičů, ale i od jiných dospělých kolem. Ale je mi jasné, že moje děti mi jednou vyčtou zase spoustu jiných věcí.