Re: Já taky bojuji

Taky mám děti takhle blízko u sebe, taky je starší holčička a mladší kluk, ale z tvého období už jsme naštěstí venku (dnes 3 a 2 roky). I klučina dost trpěl na prdíky, ale bohužel tenkrát jsem spíš držela s dcerkou (byla relativně klidná, i když mezek). Podobně jako ty jsem si tenkrát dost vyčítala, že jsem na děti často zařvala, ještě s tím prdíkovým brekem toho na mně bylo prostě moc. Vinu cítím spíš v chování k broučkovi - že bych přiběhla na breknutí jako u malé, to moc nebylo, brečel totiž první dva měsíce pořád. Tehdy mi strašně moc pomohl manžel, jak to šlo, bral si ho nebo malou, prostě mi ulevoval, co šlo.
Každopádně bych se tak nebála, že si tě děti budou z tohohle období pamatovat. Myslím, že vzpomínky budou mít až později a to už budeš v klidu, uvidíš. Dneska už na děti zakřičím jenom kontrolovaně, když vím, že už je to prostě na místě. A to je málokdy. A oba jsou božský - čilí, ale ne hyperaktivci, šikulové. A mají spolu úžasný vztah, to už jim nikdo nevezme...