MHD – super jízda!

Moje dcera coby kojenec milovala jízdu v MHD. Nejdříve si prostě ráda prohlížela lidi. Pak, když se na světě trochu rozkoukala, začala na všechny strany vysílat neodolatelné úsměvy a vynalézala různé hry.

Svedu kohokoli: Oblíbená byla například hra „svedu kohokoli“. A opravdu, na usměvavou holčičku se culily ženy, děti i pánové v oblecích. Grády hra nabírala, když Doubravka narazila na někoho hluboce zabraného do knihy, nebo třeba se sluchátky na uších. Tu se holčička dožadovala pozornosti, jak jen uměla. Dotyčného hypnotizovala pohledem, případně přišly na řadu metody hlasitější. Občas se dokonce pěkně rozčílila, což už většinou zabralo – dotyčný jí věnoval pohled – a: byl odměněn tím nejsladším úsměvem. To už neodolal nikdo. Královna vozu: Další oblíbenou byla: „jsem královna vozu“. To Doubravce muselo věnovat pozornost širší okolí. Vynalezla pro tento účel řadu technik: prskání, křenění se, „zpěv“, výskání spojené s máváním na všechny strany. Další „špeky“ vynalézali kreativní spolucestující a holčička je s radostí napodobovala. Bavila se půlka tramvaje.

Ty to podej!: V období fascinace házením všeho možného se usměvavá královna změnila na diktátorku. Házela na zem cokoli, co šlo, a ochotní spolucestující zvedali. Časem pak sama přikazovala, kdo jí hozenou čepičku či botičku smí zvednout. Dovolil-li se shýbnout někdo, komu hod nebyl určen, zuřivě protestovala. Zatímco dříve pro mě bylo cestování metrem, tramvají či autobusem nutnost, a občas i stres, se svou společenskou dcerou jsem si jízdy začala užívat. Doma abych stále vymýšlela nějakou zábavu, v tramvaji to za mě obstarali jiní. Nároky na mou pozornost v tu chvíli klesly téměř na nulu. Pobavila jsem se a odpočinula si.