A je to tady: další dítě v rodině

Největší zlom nastává pro jedináčka, když do rodiny přijde další dítě. Jak to zvládnout? To, kým se v životě nakonec staneme, jakou budeme mít povahu, utváří souhra mnoha vlivů. Rané zkušenosti z rodiny jsou zásadní součástí naší životní historie, mají zásadní vliv na formování osobnosti. Ukazuje se, že vlastní sourozenci, i když mají podobnou genetickou výbavu, vychovávají je titíž rodiče, bydlí ve stejném bytě nebo domě, často navštěvují stejnou školku a školu, se rodičům přesto zdají až překvapivě odlišní. Tuto zkušenost rodičů potvrzují i odborníci, kteří s dětmi pracují: všímají si charakteristických rysů, které odlišují prvorozené, jedináčky, druhorozené a další děti v pořadí. Jak je to možné? Podle Darwinova principu divergence ne přesto, ale právě proto, že sourozenci obývají společné prostředí, musí hledat a hájit si svůj vlastní životní prostor.

Prvorozené dítě je princ i pokusný králík

Teze, že vlastní sourozenci mají stejné rodiče, kteří na ně působí stejnými výchovnými prostředky, je problematická. Když se narodí první dítě v rodině, z partnerského páru se touto událostí stává rodičovský pár. Muž a žena vstupují do dalšího životního období a zkoušejí sami sebe v nové životní roli. Každý úspěch nebo neúspěch prvorozeného dítěte je pro rodiče velice osobní a bezprostředně se jich dotýká. Je totiž potvrzením toho, jak se v nové roli osvědčili: jestli jsem dobrá matka, špatná matka, dobrý otec, špatný otec.

Prvorozené dítě je od začátku v pozici, kdy samotnou svou existencí a vším, co dělá, potvrzuje nebo ohrožuje rodiče v jeho nové životní roli. Všechno, co se týká prvorozeného, je mimořádně důležité. Rodiče jsou úzkostní, bojí se, že něco zkazí. Aby dosáhli vytouženého ideálu rodičovství (chtějí všechno udělat správně a ne jinak), hodně plánují, a o to více je zúzkostňuje, když se věci neodvíjejí podle jejich představ. Úzkostlivá pozornost, věnovaná prvnímu dítěti, se za běžných okolností neopakuje u dalších dětí v pořadí.

Druhorozené dítěse narodí zkušenému rodičovskému páru, který je sžitý s rolí rodiče, je realističtější a pomalu opouští ideální představy o sobě a svém působení na děti.

Vývoj, kterým projde rodič mezi narozením prvního a druhého dítěte, je natolik zásadní, že nemůžeme tvrdit, že sourozenci mají tytéž rodiče, a už vůbec ne, že se na ně působí podobnými výchovnými metodami.

Jedinečnou zkušeností prvorozeného je mít rodiče jenom pro sebe a poté se o ně podělit s dalším nebo dalšími. Jde o důležitý okamžik v životě dítěte, Alfred Adler (sám druhorozený) popisuje narození dalšího sourozence jako „sesazení z trůnu“, které prvorozený nese – jak jinak – velmi nelibě.

Jak prvorozenému pomoci, aby tento otřes zvládnul se zdarem? Podle Jiřiny Prekopové záleží na tom, jak staré je dítě, kterému se má narodit jeho první sourozenec.

Narození druhého dítěte za 12 až 18 měsíců po prvním.

Do roku a půl dítě vnímá situaci smysly, logické myšlení nemá ještě rozvinuté. Nejprve postrádá matku, když je v porodnici, sourozenec je pro něj nějaká podivná věc.

Dříve dítě nové a zátěžové situace zvládalo tak, že bylo u matky na klíně. Teď je na klíně obsazeno. Dítě neumí slovně vyjádřit svůj strach a bolest, komunikuje rukama, kterýma ukazuje, přitahuje, odstrkuje a tiskne se k matce. Snaží se upoutat pozornost a cítí, že je málo bráno na vědomí, a o co více se snaží upoutat pozornost, tím je jeho unavená matka odtažitější a nevrlejší. Matka se chová nevypočitatelně a dítě zoufale potřebuje ujištění, že v matčině klíně a v jejím náručí má stále své místo, že mu matka stále ještě patří. Matka vyčerpaná péčí o druhé dítě jen obtížně najde pochopení pro konfrontační žádosti o vyjádření lásky: máš mě ráda, i když nejsem zticha?

Jak v tomto věku prvorozenému pomoci? Důležité podle Jiřiny Prekopové je v období kolem 8. měsíce věku, kdy se dítě běžně upíná na matku, a my víme, že brzy přijde další sourozenec, neumožnit mu „viset“ výhradně na matce. Ať ho co nejvíce chová tatínek nebo babička. Tento postup umožní prvorozenému dítěti ve chvíli, kdy bude hledat náhradu za dočasně nedostupnou matku, využít jinou, podobně hodnotnou náruč. Náhradou za ztracenou náruč matky pak nebudou jenom předvídatelné hračky, jídlo nebo výkon (dělat to, co ten mladší nedokáže). Právě závislost sebepojetí na vlastním výkonu je nebezpečím pro všechny prvorozené, ale o tom později.

Narození druhého dítěte 2 – 3 roky po prvním

Dvou a tříleté dítě je více uvědomělé, zná pojem „já“, „moje“ a „tvoje“. Cítí nutkání po sebeutvrzení a prosazení vlastní vůle. V tomto věku použijeme více povídání o příchodu nového sourozence, o změnách, které nastanou, a o věcech, které se nikdy nezmění: „Budu tě mít pořád stejně ráda, budeme se s tebou mazlit“. Přesvědčujme dítě slovy a činy, že o naši rodičovskou lásku nemusí bojovat, že ji má prostě proto, že je.

Děti, kterým se narodí sourozenec ve věku dvou tří let, často začínají samy schovávat poklady, aby bylo něco, co patří jenom jim, o čem nikdo neví a mladší sourozenec k tomu nemůže. Je důležité, aby si dítě samo (i dopředu) rozhodlo o tom, které ze svých hraček sourozenci půjčí a které ne. Může v obchodě samo vybrat nějaké nové hračky pro mladšího, zatímco své vlastní oblíbené hračky dá na bezpečné místo, aby na ně mimino nedosáhlo.

Když tříleté dítě reaguje na příchod sourozence tím, že se znovu začíná pokakávat a nemluví, dorozumívá se křikem, není zbytečné rozmazlování, když si někdo z rodiny, nejlépe otec, vezme dovolenou a skutečně se o něj stará jako o mimino – chová ho, myje. Není nutné se bát, že dítě ustrne v tomto stadiu a bude se takto chovat pořád. Dítě má v sobě obrovskou sílu, která ho v jeho rozvoji pohání dál. Tím, že takto regreduje, si říká jen přechodně o zvýšenou péči. Symptomy ustoupí rychleji, než když ho v této situaci nabádáme, ať se chová jako velký, když má maminka tolik práce s miminem.

I ve věku 2 a 3 let dítě hledá náhradní jistotu za ztracenou matčinu náruč. Udělá mu dobře cítit se jako velký a zodpovědný, raduje se, když ho upozorníme na to, co všechno mimino nemůže a neumí. Ale klíčem k překonání ztráty postavení jediného dítěte je ujištění se v přetrvávající lásce rodičů, která není podmíněna tím, že je starší a šikovnější. Prvorozený v každém věku ocení, když pojede s rodičem na výlet nebo na půlhodiny do cukrárny jenom on, bez mladšího nebo mladších.

Existuje ideální věkový rozdíl?

Obecně podle J. Prekopové čím je dítě starší, tím lépe zvládá příchod sourozence, na druhou stranu při velkém věkovém rozdílu si sourozenci méně hrají. Lépe si se situaci prvorozeného poradí dívky než hoši: v situaci prvorozené dívky vytrvaleji usilují o matčinu pozornost a častěji si najdou způsob, jak se odreagovat (panenky, fantazijní představy). Hoši častěji volí únikovou cestu do předvídatelného technického světa.

Způsob, jak se prvorozený vypořádá se „sesazením z trůnu“, se odvíjí také od toho, jestli je spíše introvert nebo extravert. Introverti volí častěji cestu ústupu, stažení se do sebe (v extrémním případě deprese), zatímco extraverti se více pokouší ovládnout druhé (v extrémním případě se projevují agresivně).

Sourozenci stejného pohlaví si konkurují více a mají bouřlivější konflikty než sourozenci opačného pohlaví.

Podle Kevina Lemana je celoživotně největším problémem prvorozených dětí jejich perfekcionismus. Lepší výkon ve sportu nebo v intelektuální oblasti se prvnímu dítěti snadno stává náhradní jistotou za ztracenou matčinu náruč, už proto, že jeho výkony byly úzkostlivě sledovány ještě dlouho před narozením sourozence. Mladší sourozenec se jeví jako ve všech směrech méně zdatný (a takový zůstane po dobu několika let). Nabízí se tady možnost srovnávat prvorozeného s mladším, obdivovat ho za jeho výkony, a pomoci mu tak znovu nabýt pevnou půdu pod nohama. Mysleme ale na to, že zatímco ve srovnání s mladším sourozencem ještě dlouho bude vycházet jako lepší, a srovnávání je pro staršího bezpečné, v okamžiku, kdy přijde do školy, bude konfrontován s výkonem jiných dětí, které mu jsou důstojnými soupeři, a náš prvorozený nemusí obstát.

Zklamaný malý perfekcionista?

Z takových děti se mohou stát takzvaní zklamaní perfekcionisté. Tváří se, jako kdyby se nechtěly učit, jsou líné a zdá se, že nechtějí udělat svým rodičům radost. Kdyby se tak chovalo nejmladší dítě, zůstali bychom klidní – ti své sebehodnocení od výkonu většinou neodvozují. Ale když jde o prvorozeného, je na místě uvažovat, jestli není tak nešťastný z toho, že mu něco nejde, že to raději vzdá a tiše trpí svou nedostatečností. Právě tato skupinka prvorozených se často dostává do péče dětských psychologů a psychiatrů.

I v případě, že se prvorozenému podaří díky jeho schopnostem a tvrdé práci držet se mezi nejlepšími ve skupině vrstevníků, pořád hrozí, že jednou, až z nějakého důvodu nebude možné podávat stále stejné výkony nadále (úraz ukončí sportovní kariéru), se mu zhroutí svět. Stále totiž pociťuje vnitřní tlak k tomu, aby podával perfektní výkony, ať už se to zrovna daří nebo ne. Snažit se co nejlépe, nezklamat, být nejlepší...

Celé jeho sebehodnocení se zakládalo na tom, že podává perfektní výkony.

Důležité je právě prvorozeným vštěpovat, že mohou dosahovat perfektních výkonů nebo se o ně pokoušet, ale milováno je takové, jaké je.

Prvorozený se velmi často sám pokouší o co nejlepší výkony, ale nemělo by se stát závislé na své vlastní dokonalosti. Když prvorozené dítě uklízí, neopravujme to po něm – ať je to dobré tak, jak to udělalo. I když sami jsme perfekcionističtí starší sourozenci, mluvme s naším prvorozeným o našich vlastních chybách, o tom, co jsme také neuměli, když jsme byli malí, o tom, co se nám daří lépe, co hůře, ať ho nedrtíme vlastní dokonalostí.

Prvorozené dítě dostává největší díl a nejtěžší břímě rodičovských ambicí. A právě ono se nejsnadněji vzdá vlastních přání, aby rodičům vyhovělo. Proto zvlášť ve vztahu k prvorozenému je na místě ptát se: proč ho povzbuzuji právě k této aktivitě? Proč mě tak moc mrzí, že není první? Možná nám právě náš nejstarší připomíná nás, když jsme byli malí a nemohli jsme nebo neměli možnost něco dělat, nebo jsme byli známí svou nešikovností, a proto náš prvorozený musí sportovat, nebo jsme si zvolili špatný obor a naše nejstarší dcera se zjevně hodí na profesi, kterou jsme neměli štěstí si vybrat...

Být prvorozeným dítětem není nic jednoduchého.

Snad proto bývají podle některých teorií tyto děti v dospělosti vážné, svědomité a spolehlivé, systematické a skeptické. Vyhledávají zaměstnání, ve kterých se uplatní jejich odpovědnost, sebekázeň, pěstované intelektuální nadání a kde mají možnost vyniknout nad ostatními. I když i tady určitě platí, že výjimka potvrzuje pravidlo.